Ne 24. září    slaví: Jaromír
Kategorie: USA

Yosemite National Park 19.9.2013

Vydáváme se na další procházku po parku, tentokrát Yosemitském. Volíme zhruba 15 km trasu a užíváme si krásných výhledů. A ačkoliv dnešní den byl vesměs procházka, nevyhnuly jsme se ani popojíždění autem, takže dnes jsme najely zhruba 110 km / 68 mil.

Ani dnešní noci nás nepřišel navštívit Méďa, chvála bohu. Dopoledne jsme si zajely na snídani do vesnice. Hned na začátku se nám podařilo ztratit se. Na cestách bylo opravdu špatné značení a kemp byl kapku z ruky a Marťa bohužel nedala na mé orientační schopnosti, které se vesměs nemýlí a jela si podle sebe, asi proto jsme odbočily namísto na hlavní ulici do protějšího kempu a Rangerovi u vstupu jsme musely vysvětlit, že se jen otočíme a zase odfáráme pryč :-). Asi na třetí pokus se nám však podařilo vyjet správným směrem.

Nechaly jsme auto na velkém parkovišti, které v ranní dobu ještě nebylo až tak přecpané a vydaly se k restauraci u Visitor Centra. Po každodenní rutině v podobě műsli s mlékem už nám chybělo pořádné jídlo, které by nám dodalo energii na celý den. S Medy a Soňou jsme si koupily kafé a croissant s vejcem a slaninou. Vypadal malý, ale v polovině už jsem byla plná, a když jsem dojedla, nemohla jsem se ani pohnout. Ale šmakovalo. Dlouho jsme měly chuť na pořádná snídaňová vajíčka se slaninou, i když to nebylo přesně to, co jsme očekávaly, přišlo nám to k chuti.

Než jsme dojedly, slunce již bylo vysoko nad obzorem, což byla předzvěst krásného teplého dne. Zašly jsme si ještě na krátkou návštěvu Visitor centra, abychom si ujasnily dnešní plány a poptaly se na cestu. Měly tam velkou 3D mapu se všemi traily, u které stála paní a pomáhala zodpovídat všechny otázky a dokázala poradit ohledně výběru túry. V jiných parcích sice byly také pomocníci, ale většinou nám neřekli nic víc, než co nám ukazovala mapa, kdežto tady byly ochotnější a šlo vidět, že o tom vědí poměrně více.

Při pohledu na mapu jsem si říkala, že 4 Mile trail až na Glacier Point by nebyl špatný. Hodně jsem o něm slyšela a paní říkala, že je bezpečný a skýtá krásný výhled, nicméně pořád na stejnou stranu údolí. Holky původně chtěly na Half Dome, ale od letošního roku se musí žádat o Permity a nevyšlo jím to, takže jsme vybíraly jiná místa. Nakonec jsme se dohodly, že na Glacier Point nás Soňa vyveze autem (autobus stál jedním směrem přes 20 dolarů) a poté si zajde sama na vodopády. My si vystoupíme o něco dřív a vydáme se nejdříve na Sentinel Dome, ze kterého je prý výhled na celé údolí a poté budeme pokračovat dál k vodopádům až na dno údolí. Marťa sice protestovala, prý nechce jít pěšky dolů, ale nahoru, ale nakonec jí nezbylo než ustoupit, pokud nechtěla jít sama. Nebylo moc času obcházet pěšky celý park, holt jsme měly jen jeden den.

Zajely jsme si tedy do kempu pro věci, sbalily si pití a jídlo na celý den a vydaly se na cestu. Ta se klikatila docela dlouho vzhůru. Malou zastávku jsme si udělaly u Tunnel View, kde už byla spousta zvědavců. Na jaře, když taje sníh, je v dáli vidět vodopád. V září už je však téměř vyschlý a nešlo vidět skoro nic, jen malý čůrek vody, zato výhled byl parádní – nalevo v první linii byl El Capitan a kus za ním napravo Half Dome. Se Soňou a Medy jsme si udělaly i společnou fotku, Marťa byla stále naštvaná kvůli nezískání permitu a nově také kvůli vyprodaným lístkům na Alcatraz v San Franciscu, a tak se k nám nepřipojila. Jó, když jsem říkala, že takové věci se mají objednávat v předstihu, nedala na má slova. A rada pro ty, kteří se do USA chystají: Nečekejte a objednávejte předem, pokud víte, že někam chcete, jinak už vstupenky nebudou!

Pokračovaly jsme dále nahoru, cesta byla dlouhá, že jsme si říkaly, zda vůbec stihneme celou trasu projít, přeci jen to bylo skoro 15 km a nahoru jsme se dostaly až po poledni. Soňa nás vyhodila na prvním parkovišti a pokračovala dál ke Glacier Pointu, kde se otočila a jela zpět do kempu, aby se nachystala na vlastní túru. My ostatní jsme se už pěšky vydaly lesem až k Sentinel Dome, který nám doporučila paní ve Visitor Centru. Je výše postavený než Glacier Point, a tak je z něj prý lepší výhled. A byla to pravda, poskytoval kruhový výhled na velkou část Yosemitů, která je pokryta mnoha skalními výběžky. Musely jsme se drápat po kameni nahoru, místy to docela klouzalo.

Opět jsme viděly nejznámější skály, nyní z jiného pohledu. V dáli královsky čněl Half Dome, sahající až k nebi. Tato skála je jednou z nejznámějších z parku a bývá zobrazována na mnoha fotkách a brožurách, lze jej spatřit z nespočtu míst a fotky vypadají jako namalovaný obraz. Má zobákovitý tvar a hřeben vrcholu dosahuje výšky 1444 m nad dnem údolí. Druhou nejznámější skálou je bezpochyby El Capitan, což je 900 m vysoká žulová stěna a, stejně jako Half Dome, ráj horolezců, a je přístupný všem a po celý rok.

Nahoře celkem foukalo a v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si s sebou vzala mikinu a šátek na krk. Chvíli jsme ještě shlížely na každou stranu, fotily si každičkou skálu, rostlinku a lesík, než jsme se vydaly dál. Cesta dolů byla jedna velká skluzavka, a když jsem to zvládla bez zlomené nohy a kotoulů, byla jsem nadmíru šťastná. Za další kilometr a půl jsme došly k centru Glacier Pointu. I zde byl půvabný výhled, opět na Half Dome, ale také na údolí Yosemite Village pod námi. Viděly jsme klikatící se řeku a snad i část kempu, ale těžko říct z tak velké dálky :-). Prošly jsme si i zdejší obchod se suvenýry a docela se rozšouply. Měly opravdu suprová trička s medvědy, a tak jsme po chvíli odcházely o pár desítek dolarů lehčí. Pro jistotu jsme si doplnily zásoby vody a pokračovaly po lesní cestě dolů k prvním vodopádům – Illilouette Falls.

Cestička byla dlouhá a celá z kopce. Po chvíli jsme s Marťou zůstaly sami, protože Medy se loudala někde vzadu. Každou chvíli jsem si říkala, jestli na nás nevybafne nějaký méďa, ale ono nic. Kolem nás byl klid a my jsme pelášily docela rychle. Za celou dobu jsme potkaly jen velmi málo lidí, kteří šlapali na Glacier Point. Illilouette Falls byla menší říčka s vodopádem, poměrně vyschlým. Přešly jsme přes most a vyfotily si okolí, ale v podstatě tam nebylo nic moc k vidění. Na chvíli jsme si odpočinuly a počkaly na Medy, abychom měly jistotu, že jí po cestě nesnědl hladový Baribal.

Další část cesty pokračovala do kopce, místy prudkého. Vydaly jsme se na cestu opět jen ve dvou, protože Medy se ještě zdržela u vodopádu. Po chvíli už jsem funěla jako parní lokomotiva :-). Marťa coby skautík a větší sportovec byla vždy rychlejší, takže na mě pokaždé čekala nahoře a patřičně se vydýchala a nabrala energii. Já se zastavila na maximálně 3 piko-vteřiny, než jsem musela jít dál, aby mi neutekla. Došly jsme až k vrcholu kopce a odtud jsme pokračovaly opět z kopečka k Nevada Falls.

I když i tento vodopád nebyl nic moc, byla to nejhezčí zastávka z této fáze túry. Dívaly jsme se, jak značně vyschlý potůček stéká k okraji skály a voda se sykotem padá dolů. Výhled byl bohužel zastřen zapadajícím sluncem a tak fotky byly většinou tmavé, ale nevadilo nám to. Prošly jsme dřevěný můstek a chvíli si odpočinuly na balvanu vedle vodopádu. Medy přišla pár minut po nás a dokonce se ze zdola vyškrábala i Soňa, která měla ještě v plánu pokračovat dál po stezce. Slunce však bylo již téměř za obzorem a cesta dolů vedla po hrbolatém terénu a balvanech, takže nebylo moudré se déle zdržovat. Daly jsme si menší svačinku a pokračovaly dál.

Podle dohody jsme Soni nechaly vzkaz u záchodků a společně s dalšími výletníky jsme se vydaly dolů. Zvolily jsme tu kratší, avšak mnohem strmější stezku. Byly to vlastně jakési schody ze šutrů, a jelikož nebyly moc široké, musely jsme si dávat pozor, abychom se neskutálely jak shnilé hrušky rovnou dolů. Zhruba po dvou kilometrech jsme dorazily k poslednímu vodopádu – Vernal Falls.

Ani zde nebylo vody na zbyt. Zanechaly jsme další vzkaz pro Soňu, i když bylo velmi nepravděpodobné, že v té tmě ho najde. Jakmile jsme sestoupaly další schody a ocitly se pod vodopádem, poznala jsem místo, které jsem viděla na fotkách. Kolem nás čněly vysoké skály a uprostřed hučel vodopád, za světla by to bylo idylické místo, my tam bohužel přišly už skoro za tmy. Bylo šero a jak to tak bývá, můj foťák už přestal fotit, což mě značně naštvalo. Na toto místo jsem se těšila. Snad budou mít holky nějaké fotky. V tuto chvíli už jsme si říkaly, kam až došla ta Soňa. Začínalo se stmívat čím dál víc a před ní byl nejhorší úsek, který není vhodné scházet pěšky po tmě.

Pokračovaly jsme podél skály dolů a nasadily si čelovky. Sice to neosvítilo velký kus cesty, ale viděly jsme aspoň na metr před sebe, aby nás nepřekvapil zbloudilý balvan nebo kořen stromu. Po necelém kilometru jsme došly k odpočinkovému místu se záchodky a daly si chvíli pauzu. O pár minut později jsme zaslechly hlasy a najednou se vynořila Soňa v doprovodu dalších výletníků, kteří se k ní připojili, aby nešla sama. Tak to nedošla moc daleko.

Tentokrát společně jsme se vydaly do kempu, který už neměl být moc daleko. Ještě, že jsme nakonec vybraly Upper Pines, protože byl nejblíž :-). Nohy mě neskutečně bolely a poslední kroky byly utrpením. A to jsme ušly asi jenom 15 km, převážně z kopce. Doplahočily jsme se k našemu stanu, který byl paradoxně na začátku kempu, ale jelikož jsme se vracely z druhé strany, ocitl se náhle až na samém konci. Sedly jsme si a odpočinuly, než jsme se vydaly hledat sprchy.

Podle papírové mapky, kterou jsme dostaly při vstupu do parku, měly být veřejné sprchy kousek od kempu. Nasedly jsme tedy do auta, protože nohy nás zradily a přece to nepůjdeme takový kus pěšky?! Opět jsme špatně zabočily… prostě se nepoučí, a když se je snažím navigovat, stejně zatočí jinam a pak se diví, že to není správný směr. Každopádně dojely jsme k místu, kde byly na mapce vyznačeny sprchy a šly to obhlédnout. U vstupu byl nějaký týpek a vybíral 5 babek za každého člověka. V tu chvíli nám spadla čelist. Potřebovaly jsme ze sebe smýt špínu a pot z dnešního dne, ale nechat se vydírat za trochu vody? Vzpomněla jsem si na Zion a zkusila jsem vyškemrat cenu pro obě za jednu sprchu, bohužel tady mi to neprošlo a s poděkováním za nic jsme odešly.

Vrátily jsme se do Village a zkoušely najít jiné sprchy, přece nebudou v celém Yosemitu jen jedny?! Štěstí se na nás usmálo v jednom soukromém kempu. Byla to spíš chatková osada. Nechaly jsme auto na parkovišti před vstupem a zkusily se protlačit dovnitř vedlejšími uličkami, abychom nemusely vysvětlovat u vstupu, že chceme jen sprchu. Vzaly jsme to tedy přes záchody a konečně jsme našly, co jsme potřebovaly. Tabulka sice hlásala, že sprchy pro neubytované v kempu stojí 5 dolarů, ale nikdo tam nebyl, komu bychom mohly zaplatit, a tak jsme si každá zabrala jednu kabinku. Nebylo to nic moc, ve většině sprch špatně odtékal odpad, takže se člověk čvachtal ve vodě, ale nestěžovaly jsme si. Dokonce tam měli i sprchový gel a šampón, takže luxus největší. V rychlosti jsme se umyly a zase pelášily pryč, než si nás někdo všimne. Opravdu nechápu, jak někdo může takhle sprostě okrádat lidi za použití sprchy, WC atd., u nás v ČR to není o nic lepší, kdejaké záchodky na nádražích už jsou zpoplatněny a to nejen symbolickou nýbrž nekřesťanskou cenou.

Umyté a unavené jsme se svalily ve stanu do spacáků a šly rovnou na kutě. Byl to dlouhý a náročný den, plný vzpomínek, ale zítra nás čekalo další místo, na které jsem se osobně těšila úplně nejvíc… If you’re going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair.

Dnes jsme sice jen popojížděly po parku, ale cesta z Yosemite Valley na Glacier Point je celkem dlouhá, takže jsme najely zhruba 110 km / 68 mil.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2010 - 2013 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2013  •   CMS - Sunlight