Ne 24. září    slaví: Jaromír
Kategorie: USA

Washington D.C. 24.09.2013

Po dvoutýdenním roadtripu na západě USA přilétáme do hlavního města - Washington D.C., vydáváme se na prohlídku Kapitolu a kolem National Mall. Večer se vracíme zpět na autobusové nádraží a Megabusem odjíždíme směr New York. Dnes jsme ujely zhruba 450 km a ušly tak 20 km :-)

Let z LA do Washingtonu D.C. trval zhruba 4,5 hodiny. Letadlo nízko-nákladové společnosti JetBlue bylo úplně něco jiného, než nízko-nákladovky v Evropě. Prostě větší luxus. Dostaly jsme pití i nějaké sušenky během letu, to by se u Ryanair stát nemohlo :-). Podařilo se mi usnout na pár hodin, ale žádná sláva. Spoléhala jsem na adrenalin, který spolu s kofeinem sehraje roli kopance a dodá mi energie.

Na letiště Dulles, pár kilometrů od Washingtonu, přistáváme kolem páté hodiny ráno, s časovým posunem +3 hodiny. Ještě na letišti sedáme do otevřeného Starbucksu a dáváme si snídani a kafe. Už se to stává pomalu tradicí. Když se řekne Starbucks nebo McDonalds, každý cestovatel ihned porozumí sdělení – záchod, kafe a free wifi ;-).

Kolem 6:30 nasedáme na autobus, který nás doveze do centra Washingtonu. Jízda stojí zhruba 6 dolarů na osobu, ale my měly jen drobásky, se kterými jsme poslaly Medy napřed. Když jednu po druhé začala házet do přístrojku, řidiči se jí evidentně zželelo a po 6 dolarech ji zastavil, že je to OK a můžeme si nasednout všechny čtyři… očividně vyděšen, že by tam stála celý den, dokud by nezahltila kasičku.

Autobus do centra trval zhruba 45 minut. Poté jsme ještě přestoupily na metro a dojely na Union Station poblíž Kapitolu.

Holky si ještě dělaly pořádek ve svých věcech, a tak jsme zůstaly další hodinu trčet na nádraží. Mezitím jsem si stihla alespoň vyčistit zuby a udělat ze sebe člověka… krásný to pocit. Zbývalo nám zhruba 15 min. do předem zarezervované prohlídky Kapitolu, takže jsme musely pohnout kostrou.

Došly jsme k úschovně zavazadel a najednou jsme zůstaly stát s pusou dokořán jako bacil, co prvně spatřil lékárnu. Za 3 zavazadla po nás chtěli 40 dolarů. To už hraničí s vydíráním. Bohužel nám nezbýval žádný čas na hledání nejbližších hotelů, kde by se eventuálně dal nechat bágl za menší poplatek, takže jsme neměly na výběr. Problém byl v tom, že já, Marťa a Medy jsme měly po jednom batohu, kdežto Verča 2 kufry. A i když se Medy nabídla, že si to zaplatí sama, protože ve Washingtonu zůstává do dalšího dne, stále nám jedno zavazadlo nadbývalo. Dokonce jsem se snažila paní přemluvit, ať jí to započítá jako jeden… ani za nic, mařka jedna. Nakonec si to zaplatila Veronika sama, když měla víc zavazadel a my tři jsme se složily.

Takže jedna velmi cenná rada pro ty, co neradi utrácejí za nesmysle: nenechávejte své zavazadlo na Union Station, je to nekřesťansky mastné, raději si najděte něco poblíž za rozumnou cenu! Vždy se najde místo, když máte čas hledat.

Upalovaly jsme k budově Kapitolu a hledaly vchod pro turisty. Trochu jsme bloudily, ale pokaždé jsme se setkaly s ochotou zdejších lidí, kteří nás nasměrovaly správným směrem.

U vchodu jsme musely vyhodit flašku s vodou a další tekutiny, které nebyly povoleny a poté už jsme procházely kontrolou. Ta je ostatně skoro všude od jedenáctého září, takže už jsme věděly, jak to probíhá.

Prohlídka byla zamluvená na 9:30, ale i když jsme přišly později, nic se nedělo. Vstupenky jsme si vyzvedly, vyfasovaly mapku a přidaly se k nejbližší skupince.

Budova Kapitolu je jedna z nejznámějších v hlavním městě. Slouží jako místo shromáždění zákonodárného sboru Spojených států, skládá se ze Sněmovny reprezentantů a senátu. Základní kámen byl položen roku 1793 Georgem Washingtonem.

Během prohlídky jsme měly možnost nahlédnout do místnosti, kde se projednávají různé zákony. Místnost s balkónem pro veřejnost vypadala zhruba stejně, jako ta ve filmu „Pravá blondýnka 2“. Bylo tam však jen pár senátorů a my jsme po pěti minutách došly k názoru, že náš čas raději strávíme prohlídkou dalších zajímavých míst… jinými slovy, byla to nuda.

Cestou zpět jsme to vzaly přes nedalekou knihovnu, která je s Kapitolem spojená dlouhou chodbou. V místním gift-shopu jsme si s Marťou koupily vlajku, abychom zapadly :-) (a taky trochu suvenýr z cest). Američané jsou velcí vlastenci. Vlajky mají vyvěšené snad všude, někteří si je na noc dokonce nasvětlují.  No co už, proti gustu žádný dišputát.

Naše další cesta, nyní už bez Medy, která se rozhodla jít si po svém, vedla k Bílému domu, ale protože prohlídka trvala něco přes hodinu, vyhládlo nám. Stavily jsme se tedy po cestě v Mekáči, kde jsem také využila nabídky bezedného kelímku a naplnila si i svou prázdnou láhev. Po dnešní téměř probdělé noci přijde trocha Colči vhod.

Bílý dům byl obehnán plotem zvídavých turistů, ostatně jako každá zajímavost, takže už nás to ani nepřekvapilo. Prodraly jsme se skrz některé čumili a udělaly si pár fotek za polotem. Na balkóně se v tu chvíli mihla nějaká postava… Obama to z bezpečnostních důvodů být nemohl, ale budeme věřit, že ano – ono vidět jen člena ochranky nezní tak zajímavě, že?

Když jsme procházely přes National Mall, trochu mě zamrzel pohled na obelisk, zastavěný lešením. Byl by z něj krásný výhled. Spokojily jsme se tedy jen s výhledem na schovaný monument a putovaly dál k Lincolnovu památníků.

Cestou jsme se ještě zastavily u památníků II. Světové války. Sestává ze dvou věží z nichž jedna znázorňuje Pacifik a druhá Atlantik. Po okraji jsou umístěny žulové kameny s názvy jednotlivých států a uprostřed  je vybudovaná fontána.

Lincolnův památník, postavený k úctě amerického prezidenta Abrahama Lincolna, se nachází na konci dlouhé vodní nádrže Reflecting Pool. Byl navržen ve stylu antického chrámu a připomíná athénský Pantheon. Vně „chrámu“ je umístněna obří socha Lincolna, usazená v křesle, kterou zhotovil sochař Daniel Chester French z 28 mramorových kvádrů. Dosahuje výšky 5,8 m. Přímo nad sochou je vytesán nápis: IN THIS TEMPLE AS IN THE HEARTS OF THE PEOPLE FOR WHOM HE SAVED THE UNION THE MEMORY OF ABRAHAM LINCOLN IS ENSHRINED FOREVER.

Opět jsme navštívily gift shop, abychom doplnily suvenýry a poté jsme se rozdělily. Holky se ještě fotily či co a já už jsem upalovala do dalšího státu. Mým cílem byl Arlingtonský hřbitov, který se nachází kousek za Lincolnovým památníkem, ale protože leží již za řekou Potomac, je z geografického hlediska brán jako součást státu Virginia.

Prošla jsem tedy přes Arlington Memorial bridge a vydala se do kopcovitého terénu plného bílých náhrobních kamenů, které jsou za sebou naskládané v úhledných řadách. Jsou zde pohřbení američtí vojáci, kteří zahynuli v současných válkách, ale také za americké občanské války – Jih proti Severu. Hřbitov je mezi Američany považován za „svatou půdu“.

Více jsem o tom místě nevěděla, a tak jsem se spíše procházela a úplnou náhodou jsem došla k místu posledního odpočinku J.F. Kennedyho, jeho ženy Jacqueline a bratra Roberta. Nad kamennými deskami s jejich jmény plápolá věčný oheň. Z celého hřbitova je také nádherný pohled na Washington, kterému vévodí Kapitol a Obelisk.

Při návratu jsem kousek od hlavní brány potkala Marťu. Šla sama, Verča už byla prý unavená, a tak se vrátila na nádraží. Nasměrovala jsem ji k hrobu s věčným plamenem a zmoženě jsem se usadila na lavičku. Nedostatek spánku a únava z celé dovolené na mě dolehla a moje nohy se proměnily v olovo. Měla jsem na své naplánované trase ještě pár zastávek, a tak malý odpočinek přišel vhod.

Než Marťa přišla z obhlídky, vrátila se mi alespoň část energie a už společně jsme se vydaly zpět k Lincolnovu památníku. Před tím tam bylo moc turistů, ale já chtěla fotku s obeliskem. Další půl hodinu jsme se tedy bavily  tím, že jsme vymýšlely různé pózy a fotily a fotily... ano, tradiční, kýčovité turistické fotky :-).

Od Lincolnova památníku jsme se vydaly směrem k dalšímu památníku, tentokrát věnovanému veteránům z Korejské války. Zaujaly nás sochy vojáků v nadživotní velikosti, rozmístěné v ohrazené trojúhelníkové části, zakončenou pamětní deskou, která se nacházela uprostřed půlkruhu tvořeném stromy a v samém středu se do výše tyčil stožár s americkou vlajkou.

Pokračovaly jsme dál směrem k nejmladšímu památníku, který byl otevřen teprve v roce 2011. Jako jediný není zasvěcen prezidentovi či válce, nýbrž afroamerickému bojovníkovi za lidská práva, Martinu Lutheru Kingu. Památník je obrovský, vstupuje se k němu malou uličkou, tvořenou dvěma kameny z bílé žuly, které symbolizují „Horu zoufalství“ až ke „Kameni naděje“, jak napovídá nápis vyrytý z boku sochy: Out of the Mountain of Despair, a Stone of Hope. Po obvodu celého památníků se nacházejí výňatky z mnoha Kingových proslovů a kázáních, přičemž nejznámější je „I have a dream“.

Od památníku byl krásný výhled na poslední místo, které jsem chtěla navštívit – Jeffersons Memorial. Kopulovitá bílá stavba z dálky připomíná iglú, avšak její obvod je tvořen bílými sloupy. Chvíli jsme se kochaly pohledem na stavbu, jejíž odraz se zrcadlil na hladině zátoky řeky Potomac. Poté jsme se vydaly kolem vody až k památníku v jehož středu se tyčila obří bronzová socha třetího prezidenta Thomase Jeffersona, nazývaného též „Otec zakladatel.“

Blížil se čas našeho odjezdu a my se chtě nechtě musely vydat zpět na Union Station. Původně jsme si myslely, že cestou ještě zvládneme nějaké muzeum. Na National Mall je jich spousta a každé něčím zajímavé. Ale bohužel už bylo po šesté hodině a všechno bylo zavřené. Celkem mě mrzelo, že jsem neviděla ani jedno, ale nedalo se nic dělat… holt jeden den na návštěvu Washingtonu D.C. není moc.

Na nádraží jsme se scukly s Verčou, která už na nás čekala, koupily jsme si nějaké jídlo, ať neumřeme hlady, když už jsme se probojovaly tak daleko a vydaly se hledat náš spoj. Dlouho dopředu jsme si koupily přes net jízdenky do NYC se společností Megabus. Cesta nás stála 3 dolary na osobu. Měly jsme štěstí a koupily jízdenky ve chvíli, kdy společnost otevřela nové období a my chytly první jízdenky. Poté už cena jen a jen stoupala.

Rozloučily jsme se s hlavním městem USA, usadily se v zadní části busu a zkoušely usnout. Byla jsem unavená a přešlá, ale bohužel ne a ne zabrat. Celou cestu až do New Yorku jsem probděla. Bylo to nějakých 5 hodin dlouhé jízdy a na Manhattan jsme se dostaly až někdy kolem půlnoci.

První dojmy z New Yorku byly takové všelijaké. Velké rušné město, utápějící se v noční oparu. I v tuto dobu zde byla spousta lidí. My už ale chtěly co nejdříve do sprchy a do pelechu. Vzaly jsme si žluté taxi a nechaly se zavést do zamluveného hostelu.

Ubytování v NYC, zvlášť v části Manhattan, je opravdu drahé. Hledala jsem dlouho na všech možných serverech, ale nenašla jsem nic levnějšího, než cca za 900 Kč na noc za osobu. Byl to hostel, nijak zvlášť luxusní, ale bylo to jen na přespání. Bohatě nám to stačilo. Navíc jsme měly štěstí a našly soukromý pokoj pro nás tři, takže jsme se nemusely dělit s dalšími neznámými lidmi.

Dnes jsme ujely zhruba 450 km a ušly tak 20 km :-).

<< Předchozí článek  --  Další článek >>

 

Fotogalerie: Washington D.C.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2010 - 2013 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2013  •   CMS - Sunlight