Ne 24. září    slaví: Jaromír
Kategorie: USA

Pacific Coast Highway 22.09.2013

Vydáváme se na dlouhý přejezd ze San Francisca zpět do Los Angeles, podél Pacificu. Cestou stavíme ve městě Carmel, Cambria či Santa Barbara a v rezervaci Point Lobos.
Dnes jsme ujely cca 721 km /448 mil.

Dnešní den nás čekal dlouhý přejezd ze San Francisca zpět do LA. Abychom se vyhnuly zácpě, raději jsme vstaly dřív. Rozloučily jsme se s Bobem a poděkovaly mu za krásně strávený víkend na jeho jachtě.

Počasí nám vyšlo celkem dobře. I když nebylo úplně jasno. Nepršelo a to bylo hlavní.

Úplně jsme se vyhnuly San Franciscu a zamířily směrem na San Jose, kde jsme se po dálnici stočily k Pacifiku. Pořád jsme vyhlížely, kdy už konečně uvidíme ten oceán, ale to se nám poštěstilo až po pár hodinách jízdy.

Dojely jsme k městečku Carmel, jehož různorodé domky a obchůdky ve stylu staré Anglie vám učarují. Projížděly jsme skrz a hledaly místo na parkování. Bohužel jsme neměly štěstí. Zajely jsme tedy až dolů k pláži, kde jsme si udělaly menší přestávku. Pláž byla malá, ale plná lidí a psů. V dáli jsme viděly hustou mlhu. Marťa mě přemluvila, ať si s ní jdu zachytat diskem. Frisbee není zrovna moje parketa, takže jsem nebyla to pravé ořechové, ale snažila jsem se. I když ne vždy to vyšlo, na vině byl určitě vítr, ne moje schopnosti chytače :-).

Cestou dál jsme se ještě stavily ve městě. Jen já a Medy jsme však opustily auto a vydaly se na obchůzku. Holky zájem neprojevily.

Kvůli chybějícímu kofeinu jsme s Medy zapadly do kavárničky, která už široko daleko voněla čerstvými dobrotami. Už si ani nevzpomínám, jestli jsem si tam dala něco k snědku, ale pokud jo, bylo to určitě vynikající. Více mě zajímalo kafé, jinak bych se ten den ani nepohnula z místa.

Vydaly jsme se dál po jedničce a oceán byl vidět jen sem tam. Docela mě to zklamalo, čekala jsem od nejhezčí cesty víc.

Kousek od Carmelu jsme navštívily státní ekologickou rezervaci Point Lobos. Je to menší poloostrov s úžasnými vyhlídkami na oceán, jak jsme posléze zjistily. U vstupu jsme zaplatily deset dolarů za celé auto a jely hledat místo na parkování. Za chvilku už se před námi rozprostřel výhled na skalnaté útvary, o které se rozbíjely zpěněné mořské vlny. Všemu dodávala na jedinečnosti všudypřítomná mlha. Ze začátku jsme neměly moc radost, protože nám kazila fotky, ale když se na to dívám zpětně, úkaz byl tím lepší.

Přeskakovaly jsme po útesech a snažily se zachytit nejlepší záběry. Vydaly jsme se i na procházku kolem útesů až k Pelican Point, který byl, dle mého názoru, nejkrásnější. Celý park hrál podzimními barvami. Prošly jsme po dřevěném můstku, ze kterého bylo vidět na menší pláž u Gibbon Creek, dole pod útesem. Na protějším skalnatém ostrůvku zvaném „Bird Island“ relaxovalo hejno racků a přítomní malíři se snažili zachytit přírodní skalní most, pod kterým se rozbíjely vlny. Rezervace se nám moc líbila a vynaložené peníze zde byly rozhodně zužitkovány, takže doporučuji navštívit.

Cestou dál už se mlha protrhávala a rozprostíral se nám výhled na pacifický oceán v celé své kráse. Zastavily jsme u několika vyhlídek po cestě, kde jsme z výšky shlížely na modře se vlnící oceán a udělaly si pár fotek. Asi nejkrásnější vyhlídka byla poblíž Bixby Creek Bridge, 21 km od Carmelu. Kalifornská státní silnice č. 1 byla z velké části obklopována vysokými kopci, v dáli cesta procházela přes obří betonový most a kolem hučel oceán, byl to nádherný pohled. Most Bixby byl postaven roku 1932. Jeho délka dosahuje 218 m a pyšní se největším betonovým obloukem na HW 1.

Pokračovaly jsme dál po státní jedničce. Silnice se začala svažovat dolů a za chvíli už jsme jely podél oceánu ve stejné výšce. Zastavily jsme se u pláže, kde se slunili lachtani. Několik desítek jich leželo na pláži a ploutvemi na sebe házeli písek. Oproti těm z Pier 39 v San Franciscu byli mnohem klidnější a tišší. Za plotem jako vždy stál houf turistů a snažil se zachytit nejlepší fotku. Lachtanům to však bylo ukradené, jako vyvržení vorvani se rozplácli po celém obvodu a rochnili se v písku.

Čas se přehoupl do pozdního odpoledne a před námi ležel hezký kus cesty do LA až k Lukovi domů. Změnily jsme tedy plán a sjely jsme z HW 1 na dálnici, abychom nepřijely moc pozdě. Další den bude náročný, hlavně proto, že přelétáme do Washingtonu a spánek nám bude dopřán jen několika hodinový v letadle.

V městečku Cambria, zhruba 25 km dál od lachtaní pláže, jsme si s Medy koupily pizzu a porozhlédly se kolem. Všude po ulici byly vystaveny postavičky z pohádek v životní velikosti. Potkaly jsme třeba Pepka námořníka s Olive Oylovou, nebo Mary Poppins. Útulné americké městečko, jak vyšité.

Dál už jsme pokračovaly po dálnici a cesta ubíhala mnohem rychleji.

Protože slunce začalo zacházet a západ na pláži v LA už bychom nestihly, sjely jsme z dálnice dřív a zastavily na pláži v Santa Barbaře. Nebyla tak hezká, jako jiné pláže, ale sledování západu slunce bylo i tak krásné. Procházely jsme se po krátkém pásu, kousek od dřevěného mola, a nohy nám smáčely plazící se vlny. Obloha se zbarvila do růžovo-modro-oranžového odstínu a těch několik málo plachetnic, které ještě zůstávaly na vodě, uvrhla do stínu. Atmosféru doplňovali všudypřítomní rackové, poletujíce nízko u lesknoucí se hladiny.

Do LA jsme nakonec dorazily něco po deváté hodině večer. Luk odjel pracovně do jiného státu, ale byl tak hodný, že nám dovolil přenocovat v „taneční místnosti“, jak ji nazval. Byla to místnost za garáží, v jejíž blízkosti jsme prvního večera grilovali. Nechal ji pro nás otevřenou a my se mohly natáhnout na karimatky. Problém však byl, že jsme neměly přístup na záchod, takže jsme ještě zastavily v blízkém Starbucksu.

V deset hodin už nás vyháněly, protože zavírací doba se chýlila ke konci. K Lukovi to bylo už jen kousek, ale ještě předtím nás čekalo tankování. Benzín nám po dlouhé cestě ze SF docházel.

Když jsme po cestě spatřily čerpací stanici, chtěly jsme to obrátit, ale Marťa zazmatkovala a špatně si najela. To by až tak nevadilo, kdyby do nás málem nevrazil projíždějící policejní vůz. Jakmile jsme se rozjely, začaly blikat světýlka a show začala.

Zastavily jsme a čekaly, jak to dopadne. Marťa neuměla dobře anglicky a když na ni policajt promluvil, obrátila se na nás a plynulou češtinou něco vyžblebtla. To pána nepotěšilo a vypadal celkem nevrle. Po vysvětlení, že nejsme z LA a zabloudily jsme, si vzal pas a řidičák a odešel. Soňa z toho měla nehoráznou radost a dávala to docela hlasitě najevo. Chtěla bych vidět její reakci, kdyby seděla za volantem ona, možná by ji ten úsměv přešel. Každopádně policajt se vrátil, řekl nám, abychom naší řidičce přeložili, že do nás málem napálil a aby jezdila opatrněji, protože mohla způsobit dopravní nehodu a nechal nás odjet. S úlevou, že nás právě minul flajstr jsme dojely na benzínku. Měly jsme štěstí.

K Lukovi jsme nakonec dojely kolem jedenácté. Chvíli jsme jeho dům hledaly. Ono vyznat se v těch stejných uličkách není nic lehkého. Zaparkovaly jsme na příjezdové cestičce a ustlaly si v „taneční místnosti“.

Dnes jsme ujely cca 721 km /448 mil

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2010 - 2013 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2013  •   CMS - Sunlight