Ne 24. září    slaví: Jaromír
Kategorie: USA

Hoover Dam, Route 66 a příjezd do Grand Canyonu 11.9.2013

Ráno vyjíždíme později a míříme dál do Arizony. Navštěvujeme přehradu Hoover Dam a projíždíme se historickou Route 66. Za tmy přijíždíme do Grand Canyonu.
Dnes jsme najely zhruba 480 km / 298 mil.

Dneska jsme nikam nepospíchaly, proto jsme se z postele vyhrabaly až kolem desáté hodiny, sbalily si všechny věci a zamířily dál. Čekal nás přejezd z Nevady do Arizony.

Odhlásily jsme se z hotelu a ještě jednou jsme si projely Strip za světla. I když hotely byly pořád velkolepé, ta křiklavost neonu jim chyběla. Večer to mělo své vlastní kouzlo, a kdo nezažil, nepochopí.

Na konci ulice jsme se zastavily u velké cedule „Welcome to Fabulous Las Vegas“ a postavily se do fronty za ostatní turisty. Nečekala bych, že o tu cedulku bude takový zájem. Fronta byla dlouhá, ale nikdo nepředbíhal. Pod cedulí stáli dva lidé, kteří hlídali bezproblémový chod a fotili ostatní turisty. Každou chvíli na parkovišti zastavila nějaká hotelová limuzína s dalšími návštěvníky, kteří se přišli zvěčnit pod nápisem. Cedulka má očividně stejnou turistickou důležitost jako okolní hotely na Stripu :-).

Konečně jsme se dostaly na řadu i my, cvakly pár záběrů a pelášily zase o kus dál. Přece jen, parkoviště praskalo ve švech a další lidé přijížděli, tudíž nebylo vhodné sobecky setrvat na místě dalších třicet minut. Namířily jsme si to po I93 k Hoover Dam.

Jely jsme necelou hodinu, přehrada je od Las Vegas vzdálena zhruba 50 km východním směrem. Projely jsme bránou, prošly kontrolou a jely hledat parkoviště. Hned na tom prvním po nás chtěly nekřesťanské peníze. Bylo sice nejblíže přehrady, ale řekly jsme si, že vyzkoušíme i ta vzdálenější a měly jsme štěstí. Na Arizonské straně přehrady o kousek výš, byla další parkoviště, za která se neplatil ani cent a byl odtamtud i hezký výhled, jako bonus navíc.

Vydaly jsme se tedy dolů po schůdcích, obešly tunely a došly až k hrázi, kde z řeky vyčnívaly čtyři věžičky. Na dvou z nich byly hodiny, jež ukazovaly Nevadský čas a Arizonský, kde je o hodinu více. Přehrada totiž leží přesně na hranicích obou států. Pokud si tedy přejete být ve dvou státech zároveň, stačí se postavit doprostřed hráze :-).

Svého času to byla největší přehrada na světě, ale její rekordy byly již dávno pokořeny dalšími. Vznikla prakticky uprostřed ničeho, všude kam oko dohlédlo se táhla jen Mohavská poušť a dokončena byla v rekordním čase 5 let. Tvrdí se, že při jejím budování zahynulo až 112 dělníků. Výška hráze je přes 220 m a její šířka dosahuje 374 m. Své jméno dostala po tehdejším prezidentu Hooverovi.

Při pohledu dolů mě přeběhl mráz po zádech a raději jsem se vypravila na druhou stranu, kde se přehrada plnila řekou Colorado, nejmohutnějším tokem USA, jehož hladina značně kolísá během roku a zanechává na okolních stěnách kaňonu bílé pruhy.

Prošly jsme se po hrázi tam a zpět, udělaly mnoho fotek a poté pokračovaly dál do Arizonské části.

Po cestě jsme se stavily na doplnění zásob, které se nám opět zkrátily. Kousek za Kingmanem jsme se napojily na historickou Route 66, od které jsme si slibovaly hodně, asi až příliš. Cesta byla dlouhá, obyčejná a kolem nebylo skoro nic. V řízení jsme se prostřídaly všechny, krom Medy. Byl to vůbec první, a taky poslední okamžik, kdy jsem si sedla za volant. Dlouho jsem neřídila a necítila jsem se příliš sebevědomě, ačkoliv cesty v USA jsou v dobrém stavu. Byl to také první moment, kdy jsem nemusela za jízdy řadit, automat to vše udělá za vás.

Marťa jako obvykle seděla v zadu a rýpala, což je zlozvyk jí vlastní. Nejprve mě sprdla za to, že jedu jako bych to auto ukradla a za chvíli zase, ať se nebojím přidat a šlápnu na to, což mě samozřejmě vytočilo a já si nevšimla staré benzínky po levé straně a přejela to o pár hezkých desítek metrů. Vzhledem k tomu, že to měla být naše jediná zastávka, musely jsme se pochopitelně vrátit.

Místo vypadalo jako země duchů. Jediným zdrojem života byl oslík v přehradě, u kterého jsme se všechny povinně vyfotily. Připomínalo to vrakoviště. Stará rezavá auta stála, kde mohla. Jedno nás však zaujalo víc než ostatní. Byl to krásný červený veteránek, který, jak jsme zjistily, patřil panu majiteli, staršímu pánovi tak přes sedmdesát. A vůbec se k němu nehodil. Bylo naleštěné a bez střechy, nu ovšem že jsme se k němu přilepily a fotily a fotily, dokud milý pán s úsměvem na tváři nevyšel ze svého obchodu, omluvil se nám, že už je pozdě, nasedl do své nablýskané káry a odfáral si to do zahrady. Evidentně jsme nevypadaly jako důvěryhodné osoby.

Začalo se stmívat a před námi byl ještě dlouhý kus cesty do Grand Canyonu. Kvůli obchůzce kolem pozemku a focení jsme nestihly krámek se suvenýry, pan majitel nám zavřel před nosem, tak jsme zvedly kotvy a odpluly zase o dům dál.

Tentokrát si řízení vyzkoušela Soňa a … no co k tomu dodat, brzdy fungují skvěle… zastavovaly doslova na metru :-D.

Stále nám však chyběla fotka u cedulky s nápisem Historic Route 66. No uznejte, bez této turistické fotky nemůžeme sjet ze silnice, kdo by nám pak uvěřil, že jsme tam byly? A tak jsme koukaly doprava doleva, až jsme po nějaké době na jednu konečně narazily. Bylo už celkem šero a můj foťák se bohužel bojí tmy, takže jsem si vyfotila velké nic a byla odkázána na lepší foťáky ostatních, snad mi to holky pošlou :-D.

Cestou jsme ještě vzaly benzín, protože dle našich zkušeností bývá o dost levnější mimo národní parky, či jiné turistické destinace. Paní za přepážkou nám dala zdarma mapu kaňonu a ujistila nás, že za hodinu a půl už budeme v cíli.

Měla pravdu, kolem desáté hodiny jsme opravdu projely prázdnou bránou parku a vydaly se hledat náš kemp. Chvíli jsme bloudily, přece jen po tmě člověk ty příšerné odbočky nevidíte, ale za půl hodiny jsme byly namístě a opět po tmě stavěly stany. Stala se z toho taková naše tradice, snad jen dvakrát jsme přijely do kempu za světla.

Daly jsme se do řeči se sousedkami, abychom zjistily pár informací ohledně parku, kempu, busů atd. Byly to dvě sestry a zajímavé bylo, že ani jedna nechtěla spát ve stanu s tou druhou, a tak si každá postavila svůj :-D, i to je řešení. Ukázaly nám mapu, poradily, kde bychom mohly najít záchody a stihly nás varovat, že večer bude zima. Paráda… už jsem si říkala, kdy to přijde.

A taky že byla. Kosa jak cyp vydržela celou noc. Ještě večer jsme se dohodly na zítřejším plánu. V kempu jsme zůstávaly dvě noci, a tak jsme na obhlídky měly celý příští den. Holky se rozhodly vstát ve čtyři ráno a sejít až na dno kaňonu a zpátky. Já jsem původně taky chtěla, ale po dlouhé úvaze a několika nemístných otázkách Martiny typu „fakt tu jako necháš Veroniku samotnou?“… jsem se rozhodla nejít až na samé dno a projít si jen menší trail a nějaké čumpointy. Zaprvé jsem nás ráno musela v kempu nahlásit (rezervace byla na mé jméno a musela jsem se prokázat občankou) a taky jsem  usoudila, že moje fyzička ještě není tak dobrá, abych to riskla. Přece jen jsem dost zlenivěla a 25 km tam a zpět v převýšení 1400 m a projití několika podnebnými pásmy není procházka růžovým sadem a netroufnu si na to. Takže jsem se uvelebila ve stanu s tím, že se prospím aspoň do šesti. Správa parku rovněž nedoporučuje, aby se tento výšlap prováděl během jednoho dne, hlavně kvůli vysokým teplotním rozdílům na dně kaňonu a nedostatkem vody na cestě. Nicméně nikdo vám to výslovně nezakáže, takže je to na uvážení každého z nás, jak se na to cítí.

Dnes jsme najely zhruba 480 km / 298 mil.

<< Předchozí článek  --  Další článek >>

 

Fotogalerie

Welcome to fabulous Las Vegas - Nevada  Hoover Dam  Hoover Dam  Most nad Hoover Dam  Hoover Dam - hloubka cca 220 m  Historic Route 66  Auto Rangera - Route 66  Benzínka na Historic Route 66  Benzínka na Historic Route 66  Historic Route 66 - auto majitele  Západ Slunce na Historic Route 66

Celá fotogalerie: Hoover Dam, Route 66

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2010 - 2013 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2013  •   CMS - Sunlight