Čt 17. října    slaví: Hedvika
Kategorie: Road Trip "divokým" západem" USA - 2013

Den 7 - 11: Arizona, Utah

Celý den brouzdáme po Grand Canyonu, uchváceny tím, co dokáže příroda. Holky šly dokonce až dolů ke Colorado River. Další den míříme k městečku Page, kde některé navštěvují Antelope Canyon a ten zbytek se vydáváme k úžasnému místu, zvanému Horseshoe Bend. Na území Navajo rovněž navštěvujeme Monument Valley. S bouřkou v zádech překračujeme hranice Arizony a jedeme objevovat národní i státní parky Utahu - Arches NP, Goblin Valley, Capitol Reef, Bryce Canyon a Zion NP.

Den 7. – Grand Canyonu – 13.09.2013

Grand CanyonNaše sousedky nelhaly, opět je v noci pěkná kosa, ačkoliv menší, než v Sequoia NP. Kempujeme v nadmořské výšce 2200 m, takže se není čemu divit. Je to opravdu zajímavé, vzhledem k denním teplotám, které šplhají až k třicítce.

S Verčou vstáváme něco po šesté hodině, zmrzlé na kost. Holky už jsou dávno někde v nitru velké díry. Nachystaly jsme si obvyklou snídani – müsli s mlékem a jako dezertík si na stole nechávám přesnídávku a Verča jogurt. Zatímco se Verča odebrala do umýváren, já zalézám zpět do stanu a hledám, co na sebe. Než se však převleču, máme po dezertu. Naše milá sousedka na nás ještě volá, ať si rychle zavřeme kufr auta, než nám havrani všechno roztahají. Vylézám z našeho obydlí a nestačím se divit. Tak obří mrchu jsem ještě neviděla. Nejen že mi ta mega potvora vyklovala díru do víčka přesnídávky, ale vysypala nám pytel s odpadky, který jsme měly v kufru, a roztahala to všude po zemi, takže máme v dalších minutách co dělat. Potvory vyžrané a nenažrané.

Balíme si jídlo a pití na celý den a něco kolem půl osmé vyrážíme k shutle busu, který po parku jezdí zdarma. Pár minut se ještě zdržujeme u vrátnice kempu, protože otevírají až v osm a já nás musím zaregistrovat. Jako obvykle jsme přijely pozdě večer, takže už jsme nikoho na check-inu nechytly. S dalšími opozdilci, kteří včera nestihli check-in, se dáváme do řeči a zjišťujeme, že za námi stojí i jeden český pár… Amerika jak je rozlehlá, tak je přece jen malinkatá… Češi jsou všude :-). Od místních se dozvídám např. rozdíl mezi elkem a obyčejným jelenem – Elkové jsou prý větší, neskáčou po loukách jako jeleni a jsou prý nebezpeční, no uvidíme, až na nějaké narazíme.

Konečně nastupujeme do autobusu na modré lince a míříme k Visitor Center, kde nám navazuje spoj oranžové linky na náš první trail. Už se nemůžeme dočkat, až konečně uvidíme „velkou díru“ na vlastní oči. Zvolily jsme si South Kaibab trail, jelikož mi přišel zajímavější než Bright Angel, který se dlouhou dobu jen nudně klikatí dolů.

Kolem deváté hodiny dopoledne už začínáme sestupovat po stezce. Bohužel s námi i spousta dalších turistů, ale snažíme se jít velmi rychle, tak je všechny předbíháme. Často se zastavujeme na focení, tam skála, tam další, veverky, kaktusy atd. Všechno je pro mě zajímavé a ke všemu musím přičichnout, jinými slovy objevuji svět jako malé dítě :-D. Musím říct, že jednotlivé traily jsou dobře udržované a chodí se po krásných cestičkách, takže se zřídkakdy setkáte s nutností přeskakovat po šutrech. Cesta dolů ubíhá rychle a za půl hodiny jsme v našem cíli – Cedar Ridge… A s námi asi dalších padesát turistů. Holt je to nejnavštěvovanější místo v USA.

Slunce je již vysoko na obloze a nám konečně odmrzly nohy, paráda. Je příjemné opět cítit teplo. Chvíli se kocháme výhledem a nasáváme atmosféru. Najednou ze dna kaňonu vystupuje pán s řadou mul, přivázaných jedna za druhou, a tak je opět co fotit s hezkým zátiším.

Rozhodujeme se, zda pokračovat dál dolů, nebo se vrátit a vyzkoušet i jiné traily. Na malou chvíli jsme byly rozhodnuté, že to riskneme až dolů, ale z časového hlediska to bohužel není příliš reálné, přece jen už je téměř deset dopoledne, a než bychom se dostaly nahoru, byla by tma a ani jedna z nás si nevzala čelovku, takže nápad byl smeten ze stolu. Bylo by hezké vidět řeku a smočit v ní nohy, ale holt člověk nemůže mít vždy všechno :-). A jak záhy zjišťujeme, stejně není krásně modrá, ale kalně hnědo červená po vydatném dešti, takže aspoň nějaká útěcha.

Cesta nahoru už nejde tak krásně, jako šla dolů, a i když to je jen pár mil, je to záhul. Cesta je dost strmá a právě začínalo polední vedro. Verča, ačkoliv má natažený sval na noze, mi utekla hned za první zatáčkou a mám podezření, že si ten kopec vyběhla, zatímco já si fárám svým vlastním tempem, se zastávkami na vydechnutí, focení a hydratování. Na vrchol už se plazím s jazykem po zemi. Verča už mě tam čeká – krásně odpočatá a zabraná do krmení veverky. To se sice nesmí (je to přísně zakázáno a jsou za to docela tučné pokuty, protože jsou přenašeči různých breberek), ale odolejte těm očkám, když k vám přicupká a pochtívá nějaký ten keksík. Ty potvory neví, co je to bojácnost. Doplazím se k nim a svou maličkost neelegantně házím na zem, kde budu po několik dlouhých minut nabírat novou dávku energie.

Pokračujeme po oranžové lince směrem k Yaki Point, opět v doprovodu haldy turistů. Když člověk stojí na vrcholu a dívá se do chřtánů obřího kaňonu, je to úžasný, nepopsatelný, pocit. Dokonce ani fotky nedokáží zachytit jeho majestátnost. Zvláštní, co voda dokáže vymodelovat za milióny let. Kaňon vypadá nekonečně a na některé straně dokonce jako by byl jen namalovaný na obřím plátně. Dle tety Wiki je dlouhý něco kolem 446 km a široký od 500 m do 29 km. Největší hloubka je 1600 m. Když plánujete trip až dolů k řece, projdete se několika podnebnými pásmy, začínáte nahoře ve výšce cca 2200 m a sestupujete až k řece, která je 700 m. V letních dnech bývá dole něco kolem 40°C, takže jen pro otrlé :-).

A jak už bývá u turistů zvykem, na mnoha místech pro štěstí vhazují mince – např. do fontány či kdejaké jiné jámy. Verča je originálnější, u Yaki Pointu se rozhodla hodit sluneční brýle (spadly do kaňonu, pravděpodobně k další hromádce jiných věcí). Nu což, má alespoň argument koupit si nové – suvenýr z USA.

Přesouváme se zpět k Visitor Centru na malý snack a kafe (to nesmí chybět). V obchůdcích pokukávám po pohledech (jedna z mých úchylek na cestách, prostě musím mít nějaký z každé cesty) a následně modrou linku jedeme směr Bright Angel Trail.

Na každém trailu jsou cesty krásně udržované, jde se jak po chodníčku, ale jak už jsem nastínila na začátku, je to celkem nudná stezka. Na rozdíl od South Kaibab trail, který se stáčel kolem skály a po chvíli se před námi rozprostřel nádherný výhled, Bright Angel se několik mil jen klikatí dolů. Cesta už není tak strmá, ale přesto se po chvíli rozhoduji otočit a jdu zpět. Navíc, houf turistů začíná houstnout. Verča se rozhodla sejít ještě kousek, a tak si dáváme sraz nahoře.

Je tady obchod se suvenýry, a tak se rozhoduji zkrátit si čas výběrem pohledů (mají je tady mnohem hezčí než ve Visitoru), ještě doplňuji vodu a pak už si jen užívám výhledu, zatímco čekám na Verču. Ta se vrací po chvíli, též ji ta cesta moc nebrala.

Na zastávce shulte busu je příšerně moc lití, a tak to bereme pěšky po hraně kaňonu, tzv. Rim trail. U některých „čumpointů“ zastavujeme jen krátce, u některých se naopak zdržujeme déle, ale v podstatě to jsou stále stejné výhledy, takže už to není tak moc zajímavé, jako na začátku. Spíše už pokukujeme po elcích. A máme štěstí dokonce na dva samečky. Sice z dálky, ale jsou tu :-).

Napojujeme se na červenou linku a projíždíme Maricopa Point, Powell Point, Hopi Point, Mohave Point, Pima Point a nakonec dojíždíme k Hermits Rest, kde bychom chtěly vyzkoušet poslední trail. Vystupujeme z busu a koukáme kolem, hledáme nějakou ceduli, značku… cokoliv. Bohužel ho ale nemůžeme najít… buď jsme slepé, nebo až příliš unavené, ale prostě tu není. Vracíme se a zastavujeme na Pima pointu, kde lze zahlédnout kousek Colorado River, ta je totiž z vrcholku vidět jen v některých částech Grand Canyonu, jinak je schovaná v proláklině. Ale má barvu kávy - kalná a nehezká, takže v podstatě o nic nepřicházíme.

No dobře… štve mě to. Chtěla jsem jít dolů a smočit si v ní nohu, vzhlížet k těm horám, projít se po visutém mostu. Teď vím, že jsem si měla víc věřit a zkusit to. No alespoň mám výmluvu na další návštěvu tohoto parku :-D.

Chtěly jsme se ještě podívat na západ slunce, ale nějak se nám už nechce čekat a z toho houfu turistů jsme celkem otrávené, proto míříme zpět do Grand Canyon Villige. Před návratem do kempu jdeme ještě nakoupit, a když už se chystáme vrátit, vedle v restauraci potkáváme holky. Je na ně, po celodenní túře, opravdu hezký pohled :-), hlavně tedy, když se vracíme do kempu a chuděry pochodují kačeří chůzí… i s kvákáním, jak je bolí nohy :-).

Kemp je parádní, kempovací místo velké a kousek dál máme sprchy a pračky. Balíme špinavé oblečení, nabíječky a prodlužovačku a jedeme prozkoumat veřejné pračky… samozřejmě autem, ten kousíček už by holky nezvládly. Vše je na jednom místě, za sprchy platíme každá 2 dolary… a pokud u sebe nemáte čtvrťáky, paní vám to ráda rozmění. Poprvé na vlastní oči vidím i řadu praček a sušiček amerického stylu, který znám z televize. Je to hodně dobrý nápad, člověk nemusí utrácet za vybavení, ale na druhou stranu, kdo ví, jaká je to kvalita a jak dobře to pere. V automatu si kupujeme prací prášek, všechno naše oblečení házíme do první pračky a v rohu místnosti si děláme provizorní kancelář. Mají tam totiž zásuvky, a tak nabíjíme naší elektroniku, od mobilů přes foťáky až po notebooky.

Je neskutečně příjemné dát si po celodenní procházce sprchu :-). Odpočatí se pozdě večer vracíme ke stanům a, už jako čistí lidé, jdeme rovnou na kutě.

Dnes náš Dodgík odpočíval, nenajely jsme vůbec nic.

 

Den 8. – Horseshoe Bend, Monument Valley – 13.09.2013

Monument ValleyTuto noc jsem mnohem lépe vybavenější než tu předchozí a musím říct, že už není taková kosa, vlastně je celkem příjemně. Ráno vstávám jako první, kolem šesté hodiny. Plánovaný odjezd je totiž v sedm, ale jako obvykle se protáhne, protože zbytek osazenstva si ještě, neplánovaně, pospává. Kdyby se o tom alespoň zmínily, taky bych si nařídila budíka na později a pospala si :-(. Každopádně, mě čas netlačí… já do Antelope Canyonu, kde je kvůli světlu nejlepší přijet kolem jedenácté dopoledne, nechci, takže jestli chytnou ještě lístky nebo ne, to je mi vcelku šumák.

Balíme stany, na bráně kempu se odhlašujeme a putujeme dál. Je před námi opět dlouhá cesta, musíme dojet až ke Ghoseneck State park, kde na dnešní noc zakempíme.

Po cestě se ještě zastavujeme na vyhlídce Desert View. Dáváme si snídani, doplňujeme vodu a prohlížíme si zdejší menší muzeum a kocháme se pohledem na kaňon z menší vyhlídky. Vyhlídka je situována zhruba 30 km dál na východ, po silnici 64, od hlavních pointů. Věž není moc veliká. Interiér je vyzdoben indiánskými malbami a je zde i obchod se suvenýry. Je to taky nejlepší místo, odkud lze vidět na Colorado River.

Poté už definitivně opouštíme Grand Canyon. Čas bohužel ubíhá rychle a my míříme nahoru k městečku Page, kde některé z nás chtějí navštívit výše zmíněný Antelope Canyon. Já mám v plánu vydat se k vyhlídce Horseshoe Bend, která je o zhruba 12 km dál.

Jakmile opouštíme park, cesta nás vede krásnou pouštní krajinou, lemovanou červenými skálami, nebo jen dlouhou pustinou, kde občas vyčnívá nějaký monument. Vzhledem k stále trvajícímu uzavření silnice 89 – byl tam sesuv půdy - to musíme vzít objížďkou po I160 a napojit se na 98, která vede do Page. Ta objížďka nás stála asi hodinu času navíc.

Kolem dvanácté přijíždíme na parkoviště u vchodu do Antelope Canyonu. Ten se dělí na dva kaňony – Upper a Lower a vstup do každého stojí 26 dolarů, což jsou nakonec ochotné utratit jen Marťa s Medy. My parkujeme u toho horního, který je oblíbenější a holky jdou zjišťovat dostupnost lístků. Vracejí se s nepořízenou, mají vyprodáno. Volno by se našlo na pozdější hodinu, což vzhledem k paprskům světla, které jsou nejlepší právě mezi jedenáctou a jednou hodinou odpoledne, už není za ty peníze takový zážitek. Obracíme auto a zkoušíme dolní kaňon. Tady už mají holky větší štěstí, a tak je tam vysazujeme s příslibem, že se pro ně za hodinu a čtvrt vrátíme.

S Verčou a Soňou jedeme k Horseshue Bend, kam se celý výlet těším a jen doufám, že voda nebude tak kalná, jako v Grand Canyonu. Po cestě se stavujeme na benzínce v městečku Page, abychom nakrmily autíčko, a nacházíme největší mňamku USA – sušenou slaninu :-D.

Auto necháváme na malém parkovišti u vyhlídky a po písčitém terénu se vydáváme na 800 m dlouhý úsek. Ze začátku se jde do kopce, je neskutečně horko a písek je rozpálený tak, že ho cítím i přes pevné boty. Za chvíli jsme mokré až za ušima a já jsem vděčná za vodu, kterou si s sebou tahám. Lituji jen, že jsem si nepřezula boty. V uzavřených a pevných se sice chodí po tomto terénu mnohem pohodlněji, ale to vedro je k zbláznění, jako byste našlapovaly na horké uhlíky. Písek je krásně červený, sem tam protnut nějakou tou zelení. Hady, pavouky ani škorpióny nepotkáváme – díky Bohu, za to po cestě míjíme spoustu krásně zbarvených a vypasených housenek.

Po necelé čtvrt hodině jsme v cíli. Holky de facto ani netušily, kam je to vlastně vedu, ale dle jejich výrazu mohu soudit, že se jim vyhlídka hodně líbí. Horseshoe Bend je oblouk ve tvaru koňské podkovy kudy protéká Colorado River. V některých měsících bývá nádherně zbarvená do tmavě modra, protnutá odstíny bledě modré a zelené. Dnes je však jen světle zelená, protože pár dní před naším příjezdem docela vydatně pršelo. Ale i tak jsem ráda, že to není ta hnědo-červená břečka, jako v Grand Canyonu.

Ačkoliv mě Grand Canon nadchl velmi, tahle vyhlídka se mi líbila víc, dokonce se zde neplatí žádný vstup. Zatím nejkrásnější místo z celého tripu a všem ji vřele doporučuji. Čas nás tlačí a my musíme vyzvednout holky u Antelope kaňonu, aby se nám tam na sluníčku neugrilovaly, a tak se vracíme k autu.

Naše další cesta směřuje k Monument Valley, asi necelé tři hodiny od Page. Území, na kterém se momentálně nacházíme, už nepatří pod správu National Park, ale indiánskému kmeni Navajo, takže zde neplatí ani náš Annual Pass. Monumenty vyčnívají už z dálky a my se těšíme, až se projedeme několika kilometrovou trasou kolem nich.

Za vstup platíme každá 5 dolarů a pádíme obhlédnout Visitor Centrum. Ještě jsme ani neprozkoumaly terén a už se vrháme na nakupování… no jo, jsme přeci jen baby.

Konečně obchod, kde nejsou jen pohledy a kýčovité magnety s obrázky parku. Čeká na nás velký výběr výrobků z indiánské dílny. Bohužel můj batoh tolik věcí nepojme, a tak se musím spokojit jen s „chytačem snů“ a krásným tričkem pro Kikiše, malého bratrance. To samé tričko si koupila i Marťa, která se narve i do dětské velikosti :-).

V obchodě jsme téměř hodinu, než všechno odzkoušíme a zaplatíme. Před Visitorem si ještě fotíme panorama a potkáváme kluky z naší rodné zemičky, prý chtěli jet taky vyhlídkovou jízdu, ale s jejich autem si to netroufli. Mno, my to vyzkoušíme, vrátit se přece můžeme kdykoliv. Verča se statečně usazuje za volant a vyrážíme na Off-road.

Cesta je hrbolatá a z protější strany vidíme, jak se auta vracejí s urvanými díly, kterými škrtají o zem. Ten pohled není zrovna povzbudivý. No což, my to dáme… ujišťujeme se. Verča jede co nejopatrněji. Kolem projíždějící Jeepy s naloženými turisty nás zvesela objíždí a lidé mávají a smějí se. Nám to ale nevadí, naše pozornost se soustředí výhradně na hrbolatý terén.

Zastavujeme na různých vyhlídkách a fotíme tam monument se stromečkem, tam bez stromečku… a jsme maximálně spokojené. Západ slunce se neúprosně blíží a paprsky dopadají přímo na ty tři monumenty, takže máme opět co fotit… naše dušičky plesají. Konečně místo, které není zahalené v oparu. Tady se setkáváme s pravým Západem USA, který bývá často zobrazován coby kulisa ve filmech – červený písek, vyčnívající skály, slunce a indiáni, prostě idylka.

Měli jsme v plánu pokračovat ještě kousek dál, ale obří kaluž, podobající se Atlantiku, nás zastavuje a nechce pustit dál. Jeepy indiánů ji projíždí s úsměvem, ale náš nižší podvozek by se šel potápět, a tak se smutně vracíme. Je to škoda… dokonce i bahnitější části jsme projely v pohodě. Bohužel jsme přijely v nevhodnou dobu, jelikož den předtím lilo jak z konve.

Když se vracíme, všímáme si několika fotografů, kteří i se stativy vyčkávají na jedné z vyhlídek. Inu času máme dost a naše zvědavost nám nedá. Zastavujeme kousek od nich a pádíme na výzvědy. Záhy zjišťujeme, že dvakrát ročně lze pozorovat zvláštní úkaz, kdy se při západu slunce stín levého monumentu dostane přímo doprostřed prostředního monumentu. Zaujalo nás to taky, a tak žhavíme foťáky a vyčkáváme spolu s těmi profíky. K naší nehorázné smůle se zrovna zatáhlo a blesky v dáli nás varují před blížící se bouřkou. Sem tam sluneční paprsky aspoň na chvíli pronikají skrz mraky a my horoucně tiskneme spouště. Ale zmizet natrvalo se jim nechce, a když už se téměř setmělo, vzdáváme to.

Projíždíme hranicemi a míříme do Utahu – sbohem Arizono. Tady si musíme posunout hodinky o hodinu dopředu.

Měly jsme dnes v plánu spát v Ghoseneck State park, kde se dá kempovat bez poplatku a s krásným výhledem. Do cíle však máme ještě kousek a jsme hladové. Zastavujeme na večeři ve vesničce Mexican Hut. Není to nic extra, ale chutná nám… dala jsem si Burrito a surfuji na internetu, abych podala hlášení domů, že ještě stále žiji :-D.

Když se vracíme k autu, bouře je stále blíž a blíž. Vidíme blesky obřích rozměrů a najednou nám spát ve stanu někde v parku, mimo oficiální campgroud, nepřijde jako nejlepší nápad. Jedeme tedy hledat nějaký motel. Ještě jsme v žádném nebyly, a tak si to chceme vyzkoušet. V Mexican Hut po nás chtějí za pokoj pro dvě osoby nekřesťanské peníze, přes 100 dolarů. Míříme tedy k dalšímu městu s tím, že zkusíme štěstí jinde.

Nutno podotknout, že v Utahu těch měst po cestě moc není, což nám hledání noclehu poměrně ztěžuje. Na první narážíme asi po 80 km na Blanding. Říkaly jsme si, že v menším městě, dál od turistických destinací budou ceny nižší. Bohužel nám štěstí nepřeje ani teď, všude mají plno, takže pokračujeme dál do 30 km vzdáleného Monticella. Stejná story, stejný problém. Nakonec to dojíždíme až do Moabu, kde jsme měly dorazit až zítra. Projíždíme všechny dostupné motely, a že jich je, ale ani jeden nemá volný pokoj. Tolik k naší motelové premiéře. A to je prosím pěkně půlka září, tedy po hlavní sezóně. Naší poslední šancí je kemp, který jsme viděly při vjezdu do města.

KOA patří ke komerční síti kempů, tomu také odpovídá cena a servis… jsou zde sprchy, velké místo na kempování, obchod, free wifi a bazén. O půlnoci už bohužel na bráně nikdo není, a tak si prohlížíme mapku s volnými místy, kterou zde recepční zanechali, a nacházíme pár neobydlených sitů. Vydáváme se tedy tím směrem a zmoženě kotvíme na prvním z nich. Cena kempu je víc než dobrá, stojí nás 32 dolarů za místo na noc. Jinde bývá i kolem 50 dolarů.

Postavily jsme stany doslova za 5/12 protože se náhle spustil šílený slejvák a neustává až do rána. Vypadá to na další noc, kterou si budu pamatovat až do smrti. Při jednom úderu hromu málem vyskakuji tak prudce, že bych hlavou mohla protrhnout strop stanu. Ležíme doslova bez dechu a čekáme, kdy nám střecha nad hlavou proteče. Děkujeme všem bohům, že jsme stany hned po noci v Sequoia parku vyměnily, protože tuhle noc bychom už plavaly, bez legrace.

Když pomyslíte na tu hnusnou bouřku… hromy, blesky a průtrž mračen a vy neležíte v bezpečí domova s hromosvodem na střeše, ale pod pouhou plátěnou střechou, bez jakékoliv ochrany, není to zrovna příjemné. Bouře mě však nakonec ukolébala a já se propadám do hlubokého spánku, s příslibem prospání celé noci.

Tento den jsme najely cca 754 km / 469 mil, když nezapočítávám občasné bloudění :-).

 

Den 9. – Arches National Park, Goblin Valley, Capitol Reef – v 14.09.2013

Goblin ValleyProbouzím se mezi prvníma a nádherně vyspaná. A protože se mi už nechce vylehávat ve stanu, rozhodnu se obhlédnout místní sprchy. Bohužel ne každý kemp v USA je plně vybaven, většinou jsme pobývaly na primitivních místech, kde byly jen umývárny a záchod, někdy dokonce jen kadibudky. KOA je však vyspělý kemp a najdete zde vše + spoustu věcí navíc. Využívám toho, že všichni v kempu ještě spí a rochním se pod tekoucí vodou snad půl hodiny. Sprchy tady nemají časový limit a jsou v ceně kempu, co víc si člověk může přát?

Po snídani balíme stany a něco kolem desáté vyjíždíme. Dnes nespěcháme, protože jsme předchozího večera dojely celkem daleko a další park je jen 12 km odsud. Na programu máme Arches National Park, který by měl být jedním z nejhezčích. Nicméně počasí se nám zase zhoršilo. Je zataženo a déšť na sebe také nenechává dlouho čekat. Odhlašujeme se z kempu, chvíli ještě zůstáváme v autě na wifi, kterou jsou veškerá KOA pokryta a poté už definitivně zvedáme kotvy a plujeme dál.

Při projížďce Moabem ještě utrácíme v místním supermarketu, a tak se do parku nakonec dostáváme vcelku pozdě. Kvůli včerejší průtrži je spousta míst pro turisty uzavřena, včetně oblíbené cesty k Delicate Arch, nejhezčího trailu tohoto parku. Jsem zklamaná, protože kvůli těmto uzavírkám mě park moc nenadchl. Věřím, že za krásného počasí je úžasný, s mnoha parádními výhledy, ale my jsme holt přijely do promáčeného konce, s přeháňkami v patách.

Zastavujeme se u Balanced Rock, což je skála vysoká zhruba 39 m, na jejímž vrcholu spočívá obří kámen velikosti tří školních autobusů. Skálu procházíme kolem dokola, a když se nám alespoň na krátko ukazuje sluníčko, které svými paprsky protrhává husté mraky a prozařuje tak barvu skal, výskáme radostí.

Pokračujeme k oknům, neboli v originále – The Windows, jak tady říkají třem dírám ve skále. Sjíždíme ze Scenic Drive a pokračujeme po the Windows Rd. až k parkovišti. Je zde fůra lidí, takže zaparkovat je celkem oříšek. Počasí se nám malinko vyjasňuje a dokonce je vidět i kousek azurové oblohy.

The Windows se skládá ze tří oblouků, prvním je Turret Arch, ke kterému vede stezka zhruba kilometr a půl dlouhá a je odtamtud vidět na North a South Windows Arches. My se s Marťou vydáváme po schodech k North Arch, pronásledovány další vlnou turistů, což se ukazuje být poněkud otravné… když se snažíte o hezkou fotku, pokaždé vám někdo vleze do záběru, grrr. Opět střeleně skáčeme a vynakládáme nemalé úsilí zachytit náš počin na fotku. Dá to zabrat, zvlášť když skáče Marťa a Soňa se ne a ne trefit foťákem do toho správného okamžiku :-). A když už se nám to přece jen povede, kazí nám to nějaký připitomělý turista, co se sprostě vetřel do záběru. Ze všeho nejhorší jsou turisté z Číny. Ani se jim nesnažte vyhýbat, je to nadlidský úkon. Je jich hodně a jsou všude. Neutečete!

Jakmile jsme se dosyta nabažily výhledem u North Arch, vydáváme se nahoru k Turret Arch. Tady se pro změnu snažím dostat obě okna krásně do jednoho záběru. Konečný výsledek není úplně profi, ale co už :-).

K autu se vracíme mezi prvními, a když Marťa spatří úžasnou Verčinu fotku, se záběrem dvou oken v sobě, zelená závistí a začíná svádět boj sama se sebou – mám se vrátit, nemám se vrátit :-D. Jakpak to asi dopadlo? Inu, dle očekávání… stejně se čeká ještě na Medy, a tak se rozhodla pro rychlý start do kopce, aby pro sebe fotku získala. Když se vrací zpět, má stejný výraz jako před tím… fotka se jí nepovedla, neboli jinak řečeno, fotka se jí (opět) nelíbila. Holt ta nikdy spokojená nebude.

Jako poslední se vydáváme k Devils Garden, kde se však zdržujeme jen pár minut, jelikož opět začíná pršet. Nakonec padá rozhodnutí park opustit a zkusit štěstí jinde.

Míříme tedy do středu Utahu ke Goblin Valley, což je státní park, kde neplatí Anuall Pass. Cesta z Arches trvá něco kolem dvou hodin, ale utíká to celkem rychle. Chtěly bychom park stihnout, ještě než se nám definitivně setmí. Mírný déšť neustává ve svém snažení, ani když přijíždíme k bráně parku. U vstupu platíme 8 dolarů za celé auto.

Kapky deště nás skrápějí čím dál méně, až konečně déšť ustává – prozatím. Auto zanecháváme na parkovišti a jdeme hledat Gobliny. Kromě nás jev parku jen jedno další auto, což je příjemná změna – žádní další turisti. Dokonce chvíli po nás odjíždí, takže máme park celý pro sebe.

Park je sestaven z malých kamenných výběžků, které svým tvarem připomínají z dálky malé skřítky a zblízka šmoulí domečky, nebo hříbky. Některé z nich jsou vysoké i několik metrům. Když procházíme kolem nich, je to jako procházet se po šmoulí vesnici, jen modrá a bílá barva chybí. Údolí má krásnou červeno-hnědou barvu.

Kvůli dešti je všude bahno, a tak jsme po chvíli jako čuňata. Ale je nám to vcelku šumák, blbneme tu jak malé děti :-). Lozíme po vrcholcích goblinů a vymýšlíme různé pózy na fotky – skáčeme z jednoho goblina na druhého, dolů a pak zase šplháme nahoru... Drží nás to dlouho a jsme maximálně spokojené. Tento zážitek plně vyvážil mé zklamání z Arches.

Když se vracíme zpět k autu, máme nohy ztěžklé nánosem bahna na botách, a tak pokukáváme po nejbližší kaluži. Jakmile jednu zbystříme, nehneme se od ní celých 5 minut, než se nám podaří boty očistit, a i tak vypadají jen o málo lépe. Je s podivem, že park je úplně prázdný, protože je to další úžasné místo, které mi učarovalo. Líbilo se mi tu moc a všem bych jej doporučila. Rozhodně je na co se dívat a fakt si krásně zablbnete, ať už je vám kolik chce ;-).

Dnešní noc máme v plánu strávit ve Fruita Campground, v Capitol Reef, který funguje na bázi „kdo dřív přijde…“. Určitě by se dala najít spousta dalších míst, ale tenhle nám vyhovuje nejvíc. Bohužel je to ten typ kempů, kde nelze udělat rezervaci předem, a tak je to v podstatě trochu sázka do loterie. Zvlášť, když náš plánovaný příjezd padá – jak jinak – na večerní hodinu. Ale za zkoušku člověk nic nedá, že?

Z Goblin Valley jedeme do Capitol Reef, který je vzdálen zhruba 100 km. Cesta není zase tak moc dlouhá, ale po chvíli se nám začíná stmívat… což je možná i dobře, protože alespoň nevidíme, přes jaký bordel to vlastně jedeme. Po dešti cesty už nevypadají jako cesty, ale spíš jako polní stezky – dalšího dne nebudeme moci přečíst ani espézetku, natož vidět skrz okno ven :-).

Když přijíždíme na okraj Capitol Reef, hledáme nějakou bránu, rangera nebo tak, ale nic po cestě není. Že jsme na místě, nám dochází ve chvíli, kdy mineme cedulku, která nás informuje o začátku nejhezčího úseku – Scenice Drive, který je dlouhý cca 14 km a za denního světla je zcela jistě fascinující. My ale opět přijíždíme za tmy. Mno řekněme, že můj komentář „Dívejte se z okna, jedeme po Scenic drive“ nikoho nepřekvapil :-). Je u nás tradicí, že velké věci chytneme za tmy. Soudě dle stínů bylo určitě na co koukat.

Před desátou přijíždíme do kempu. Žádné překvapení, že u brány visí cedule – Campground Full :-(. Tak nějak jsme to čekaly, i když jsme doufaly, že budeme mít štěstí. To nás však neodrazuje projet si místo po místě a ujistit se na vlastní oči, že opravdu nikde není volno.

V kempu je vcelku mrtvo, pravděpodobně už všichni tvrdě spí. Jen u jednoho RV potkáváme starší pár, krčící se u rozdělaného ohně – zjevně nemají spaní, jako ostatní okolo. Medy se neohroženě odbíhá zeptat, zda neví o nějakém volném místě a přichází s úžasnou novinou, prý jestli nic nenajdeme, pán nám přeparkuje své auto a můžeme si postavit stany vedle něj. No dobrá, zkusíme to tedy… projíždíme zbylé části kempu, ale nenacházíme parcelu ani na jeden stan, tak se nakonec vracíme k nim.

Jakmile vytáhneme stany a hodláme si je postavit, pán přichází s varováním: máme si stany raději postavit na cestě, kde není bahno a vzít si tam jen nejnutnější věci, tedy spacák a karimatku. Prý se před pár dny vylila řeka (tedy ten jejich malý potůček) a dnes v noci očekávají znovu-vylití oné řeky. A krásná zpráva na závěr, záplavy prý dosahovaly právě do toho místa, kde máme stany… no jo, proto ty červené kužely tady. Úžasné, není to príma dobrodružství?… o tom se, sakra, předtím nezmínil. Tak už víme, proč byl tento site volný… před pár dny byl ještě pod vodou. Nu což, čeká nás další dobrodružná noc. Stany svazujeme k sobě a jdeme na kutě, očekávajíce brzkou evakuaci.

Dnes jsme ujely cca 218 mil / 350 km.

 

Den 10. – Capitol Reef a Bryce Canyon – 15.09.2013

Bryce CanyonČlověk by řekl, že kempování u rozvodněné řeky, u které je předpoklad, že se každou chvíli znovu vylije, přinese další dlouhou a bezesnou noc. Pravda je ale taková, že jsem byla natolik unavená, že jsem prospala celou noc. Večer již přestalo pršet, obloha se vyjasnila a voda zůstala ve svém korytě. Teprve ráno můžeme na vlastní oči vidět tu spoušť kolem nás. Bahno je, kam až oko dohlédne. Náš site je zatarasen červenými kužely, které jsme v noci ignorovaly, a tráva je slehlá pod náporem silného proudu.

Ještě v noci jsme daly do obálky deset dolarů a napsaly tam číslo situ. Pravděpodobně to správce kempu udivilo a sám se nevěřícně přichází přesvědčit, který ignorant to tu kempuje. Až na Verču jsme všechny v umývárnách, a tak to slízla i za nás. Správce nevychází z údivu, jak to, že zde kempujeme, když je site zavřený. Z prekérní situace nás opět zachraňuje náš americký kamarád ze sousedního RV, který začíná horečně vysvětlovat a přesvědčovat. Nakonec správce uznává, že je to vlastně v pohodě a nechává nás být. Prý ale nesmíme kužely odstranit z cesty, aby tam nenajížděli další lidé… „But you are fine here,“ ubezpečuje nás rychle a s úsměvem se hodlá odporoučet dál.

Docela se divím, odkud se ta velká voda vlastně přivalila. Podle původních informací zde má být tak maximálně mini-potůček. Správce se nechal slyšet, že tu neměli povodně asi 30 let a 3 dny před naším příjezdem tento neškodný potůček zaplavil část kempu. Máme to ale štěstí :-). Že bychom to počasí přivezly my?

Rozloučily jsme se s milým americkým párem a vydáváme se k Visitor centru pro mapku. V Capitol Reefu se nechceme zdržovat dlouho, naším cílem je sousední Bryce Canyon, který nám doporučil i soused z kempu. Včerejší projížďku po Scenic Drive jsme si moc neužily, byla tma a prd jsme viděly. Dnes projíždíme jejím dalším úsekem (podstatně menším) a musím říct, že cesta je to vážně moc pěkná. Mrzí mě, že jsme ten včerejší kus projížděly večer, je to škoda. Několikrát po cestě zastavujeme na fotky a krátkou obhlídku místa.

Zatáčíme na Scenic Highway 12, kde se cesta klikatí chvíli lesem, chvílemi pouští. V malé vesničce, Boulder, zastavujeme kvůli napojení Dodgíka, benzín je tady levnější než v parcích.

Když následně projíždíme kolem části zvané the Hogsback - obřího srázu po obou stranách, neodoláme a zastavujeme. Je tady nádherný výhled. Kam až oko dohlédne, jsou krémovo-šedé skály, tvořící rozlehlé údolí pod námi. Mám vcelku strach zajít příliš blízko k okraji, sráz je nechutně prudký a vyhlídka kotoulů až na jeho dno mě zrovna neláká.

Kolem poledne už začínáme být hladové. Kousek před Bryce Canyonem tedy zastavujeme u restaurace na roztomilé vyhlídce, hýřící všemi barvami. Kolem ní kvetou slunečnice a na zahrádce jsou jahody, dýně a mnoho dalších.  Místo je obklopeno žluto-oranžovými skálami, které se tyčí vysoko k nebi. Když ale vcházíme dovnitř, ceny nás odrazují… zřejmě vysokohorská přirážka. Porozhlédly jsme se a jedeme zase o dům dál, třeba ještě něco po cestě najdeme.

Zastavujeme až v městečku Bryce, které je situováno u brány do kaňonu stejného jména. Nacházíme obchod, benzínku a spoustu aut na parkovišti. Naše auto mezi všemi vyniká – nebo spíš razí. Ne, že by bylo nějak zvlášť úžasné, ale špínou je prostě všechny strčí do kapsy.

V obchodě kupujeme nějaké jídlo na další den, pivo a suvenýry. Taky si dopřáváme našeho prvního hotdoga a hladově se do něj pouštíme na lavičce před obchodem. Holky mezitím přeparkovaly auto k benzínce a očistily od bahna aspoň espézetku a skla, abychom něco viděly. Kolem tankující lidé se popadají za břicha, ale co už :-). Voda určená pro čištění oken se z čiré změnila v hnědou už po druhém namočení.

S napůl čistým autem a plnými žaludky se jedeme ubytovat do kempu Sunset, který jsem zarezervovala už předem a udělala jsem jen dobře. Člověk by řekl, že v polovině září už bude mnohem méně lidí než uprostřed letní sezóny, ale prdlajs zlatá rybko. Kemp je zcela plný. Hledáme číslo našeho situ. Netrvá dlouho a jsme na místě, je na něm dokonce mé jméno. Poprvé,  stavíme stany za denního světla, bomba :-).

Bryce Canyon není velký. Podle mapky jsme se rozhodly dát trasu od Sunrise Pointu po Queens Garden Trail, která se poté stáčí na Navajo Loop až nahoru k Sunset Pointu. Trasa je dlouhá zhruba 3,5 km.

Společně s námi vyráží další grupa turistů, kterou se snažíme předběhnout – my tam prostě budeme první. Delší dobu se jde jen dolů širokým písčitým chodníčkem. Bryce Canyon je složen z mnoha úzkých skalnatých výběžků oranžové barvy, která nejlépe vyniká při východu či západu slunce. Skály vypadají jako špendlíčky v jehelníčku nebo krápníky. Byly vytvořeny erozí.

Cestou fotíme každé okénko ve skále a užíváme si krásného počasí. Když se blížíme ke konci Queens Garden trailu, kdy bychom se měly napojit na Navajo loop, potkáváme turisty z protějška, kteří nás informují o uzavírce. Cesta k Sunset Pointu je neprůchozí a my se chtě nechtě musíme otočit a vydat se zpátky. Tak tahle informace nás rozhodně nepotěšila. Musíme se vydat stejnou cestou, jakou jsme přišly, což je nuda. Opět se škrábeme nahoru do pořádného kopce a končíme na začátku Sunrise pointu. Přesunujeme se k Sunset point vrchem, kvůli západu slunce, na který máme zálusk. Je tady dost plno, ale daří se nám protlačit na volná místa a pak už se jen kocháme a cvakáme spouště foťáků.

Slunce zmizelo z obzoru a my se vracíme do kempu. Už delší dobu jsme bez sprchy, a tak si bereme věci a míříme se poohlédnout po nějakých do vesnice Bryce. Abych to zkrátila, našly jsme jedny jediné, kde za ně chtějí 5 dolarů na osobu, což jsme nakonec odmítly s tím, že to vydržíme a příštího rána cestou poohlídneme po KOA a sprostě se vetřeme tam. Když už jsme ve městě, usazujeme se ve fastfoodu na jídlo a internet, abychom o sobě daly vědět světu. Moje kuřecí medailonky jsou tak odporné, že mě hlad brzo přechází :-D. Aspoň jsem si dobila baterky do foťáku a mobilu.

Když už paní začíná uklízet a chystat se na zavíračku, jedeme zpět do našeho kempu, těšíce se na Zion Park dalšího dne.

Dnes jsme ujely cca 204 km / 126 mil.

 

Den 11. – Zion National Park – 16.09.2013

ZionPo snídani balíme stany a vydáváme se do posledního parku Utahu. Po cestě ještě hledáme KOA, kterou jsme viděly včera, ale nějak se nedaří. Patrně je dál od parku, než jsme si myslely. Obracíme tedy auto a vyrážíme do Zionu špinavé a smradlavé. Z Bryce se vydáváme po dvanácté silnici a po pár kilometrech stáčíme směr na jih na dálnici osmdesát devět. Když po čase vjíždíme na devátou silnici, směřující k bráně parku, nespouštíme oči z okna. Silnice má úchvatné výhledy na hory a údolí. Už doma jsem si trasu obhlídla přes Google Maps a nemohla jsem se dočkat, až to uvidím na vlastní oči.

Cesta je delší, než se původně zdála. Projíždíme dlouhatánským tunelem, který je snad nekonečný. Kolem nás ční červené skály, hrající různými odstíny. Cesta není obyčejnou asfaltkou, nýbrž „červeným kobercem“ se žlutým pruhem uprostřed. Ačkoliv se říká, že nejkrásnějším místem Utahu je Bryce Canyon, pro mě je to definitivně Zion, kdo obsadil Top flek v žebříčku.

U vstupu do parku jako obvykle dostáváme mapku a už zjišťujeme, kam bychom si tak zašly. Skupinka kluků z Česka, kterou jsme cestou potkaly, nám doporučila Angel Trail… prý je úžasný, ale bohužel ho už nestihli. Líbí se nám také Narrows, tam je však potřeba permitu, ale nějaký ten kus se může jít i bez něj.

I dnes míříme do kempu za denního světla. Vybrala jsem Watchman Campground, který má mimo jiné i krásné výhledy. Cesta je ale z části uzavřena, kvůli opravám, a tak tvrdneme v zácpě. Něco po poledni konečně přijíždíme na místo a stany si stavíme na kamenitém povrchu. Ještě narychlo obědváme naše chabé zásoby – bagetu a tuňákovou konzervu. Kemp je asi nejhezčí z těch, co jsme dosud navštívily – okolí září barvami, obklopené vysokými červenými skálami. Bohužel však opět bez sprchy, takže odpoledne vycházíme na túru špinavé jak prasata… no aspoň nám to nebude líto, až se jako prasata zase z túry vrátíme :-D.

Před kempem nasedáme do narvaného Shuttle busu, který opět zdarma rozváží turisty k různým trailům. Medy se Soňou se rozhodly projít Narrows, kde se z větší části budou brouzdat vodou – v den našeho příjezdu krásně kalnou po dešti. Já se pořád rozhoduji, ale nakonec volím cestu k Emerald Pools, kdežto Marťa s Verčou půjdou vyzkoušet Angels Trail.

Na zastávce ještě doplňujeme pitnou vodu, než se po můstku vydáváme přes řeku, za níž se rozdělujeme a jdeme každá jiným směrem. Za chůze se pořád ještě rozhoduji, zda to neobrátit a jít s nimi na Angela, ale nakonec to přeci jen beru k těm poolům. Toto rozhodnutí mě později mrzí, protože trasa na Angela se ukázala být mnohem zajímavější.

Dlouho procházím podél skály úzkou pěšinkou a fotím si výhledy a místní flóru a faunu. V Zionu žije mnoho živočichů jako tarantule, různí hadi a ještěrky. Já po cestě naštěstí potkávám jen vypasenou veverku, pár ještěrek a jednoho hada, který se rychle odplazil pryč. Taky pár srnek, které se šly k řece napít. Vidět tarantuly, tak už z parku mizím pryč :-).

Po chvíli se cesta začíná zvedat a já mířím k prvnímu jezírku – Middle Emerald Pool. Jakmile jsem v cíli, chce se mi smát. Tím jezírkem je vlastně jen malá louže, kolem které jsou usazeni turisté a odpočívají po značně namáhavé túře :-). Nezdržuju se a pádím dál, přece jen tu není nic k vidění. Cesta pokračuje opět nahoru, tentokrát trochu prudším terénem. Namísto krásné cestičky už mě trasa vede po balvanech, poházených všude kolem. Člověk si musí dávat pozor na každém kroku, aby se nerozplácnul na jednom z nich. Potkávám čím dál víc turistů, což je k vzteku. Někteří se do kopce totiž plazí, jako by už pomalu umírali a já musím čekat, což mi značně vybíjí baterky a kopec se tím pro mě stává horší. Upper Emerald Pool už je o trochu větší jezírko, i když pořád to není to, co jsem si představovala. Dělám si krátkou přestávku, abych doplnila tekutiny, a taky si jdu vyfotit vypasenou veverku, když už nic.

Vyrážím k poslednímu jezírku – Lower Emerald Pool. Nedlouho poté však přicházím k uzavřené stezce. Jaké to překvapení. No alespoň je odtud hezký výhled, a tak žhavím foťák. Spolu se mnou tu dorazil také jeden student z Číny, který je na výměnném studijním pobytu v Texasu. Chvíli si povídáme a společně se vracíme stejnou cestou zpět. Na křižovatce se loučíme, protože on už u Lower Emerald Pool byl, a tak pokračuji zase sama. Procházím skalním tunelem, abych si prohlédla větší jezero, s téměř vyschlým vodopádem. V tuto chvíli už si rvu vlasy, že jsem nezvolila Angela, jako Marťa s Verčou. Moje trasa byla nuda, doslova.

Vracím se na zastávku Shuttle bussu. Doplnila jsem si vodu a narvala do sebe müsli tyčinku, avšak bus stále nikde. Po chvíli čekání už mě to přestalo bavit a rozhodla jsem se dojít tu jednu zastávku pěšky. Je to jen pár kilometrů.

Před startem na Angela znovu přecházím ten stejný most a tentokrát mířím holkám naproti. Když procházím kolem jednoho kamene, proplazí se mi přímo pod nohama had. Docela mě to vylekalo, být tam o pár vteřin dřív, šlápla bych na něj. Ani nevím, co to bylo zač… odplazilo se to hrozně rychle. Po pár krocích zase slyším nějaké šustění a už mám před sebou hrůzu nahánějící obrázky tarantulí a tep se mi zrychluje… Tu pitomou srnu, co se šla jen napít, pak proklínám celý zbytek cesty.

Čeká mě prudké stoupání, které se klikatí dlouho vzhůru. S vyplazeným jazykem si to šinu za párkem turistů, kteří si duchapřítomně vzali trekingové hole… jak já jim je závidím. Zhruba ve třetině trasy potkávám holky, mířící dolů. Prý je to ještě dost daleko, takže jdu nakonec s nimi zpět. No aspoň jsem si udělala pár pěkných fotek z vrchu. V sedm máme sraz u stanu, protože potřebujeme do města na nákup a do sprchy, takže bych to až nahoru už bohužel nestihla.

Vracíme se tedy na zastávku a čekáme na Shuttle bus. Několik jich přijelo tak nacpaných, že nám nezbývá nic jiného, než čekat na další. Podle mapky si vybíráme ještě jeden trail, který by měl být poblíž našeho kempu. Přijíždíme k Visitor Centru a po delším pátrání, kdy náš trail nemůžeme najít, se ptáme rangera na směr. Poradil nám, ale my to stejně nenašly :-). Vracíme do kempu s nepořízenou. O chvíli později přichází i Medy se Soňou a vyráží se do Springdale.

V obchodě doplňujeme zásoby a pak po městě hledáme sprchy. Místní nás nasměrovali do obchodu se sportovním vybavením. Je nám to divné, ale jdeme to občíhnout. Ukazuje se, že mají sprchy zezadu obchodu a bohužel rovněž za 5 dolarů. Tentokrát cenu akceptujeme, už ze sebe potřebovaly tu špínu seškrábat.

Sprchy jsou na 7 minut a v podstatě se skládají ze dvou místností, v jedné je odkládací lavička na věci a za závěsem sprcha. Je nám líto vyhodit každá 5 dolarů, a tak si říkáme, že se o těch 7 minut podělíme. Přesně na minuty jsme si naplánovaly postup. Já s Medy a Marťou lezeme do první sprchy. Marťa jde jako první a my se rovnou chystáme a balíme do ručníků, abychom neztrácely čas. Vházíme čtvrťáky do časovače a zapínáme stopky. Rekord nakonec drží Marťa s jednou minutou (nechápu, jak to zvládla tak rychle) – vylézá jednou stranou zpoza závěsu a já hned skáču dovnitř tou druhou. Za dvě minuty mám i umyté vlasy a Medy se tedy může rochnit pod tekoucí vodou zbylé 4 minuty :-). Takhle se šetří doláče, dámy a pánové. Kdyby stál někdo za dveřmi a poslouchal ty naše kecy přitom, asi by měl o zábavu postaráno... Ale což, sprcha bodla :-).

Když už jsme ve městě, říkáme si, že bychom si mohly zajít na pořádnou večeři. Obcházíme několik restaurací, ale žádná nás moc nezaujala, tak míříme do pizzerie blízko sprch a objednáváme si pizzu. Asi do půlnoci ještě sedíme u obchodu a využíváme jejich wi-fi. Já už teda poslední hodinu nemám co dělat, ale bohužel ostatní jsou tak trochu závislé na surfování po netu, a protože jsme jedním autem, nezbývá mi nic jiného, než se kousat nudou a čekat. Do kempu se tak dostáváme hodně pozdě.

Dnes jsme ujely cca 145 km / 91 mil.


Vydáno: 5.11.2017 11:29 | 
Přečteno: 2974x | 
Autor: Cathia
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Kontrola
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Nebyly přidány žádné komentáře.

TOPlist
© 2010 - 2017 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2017  •   CMS - Sunlight