Út 19. listopadu    slaví: Alžběta
Kategorie: Road Trip "divokým" západem" USA - 2013

Den 1 - 6: Kalifornie, Nevada, Arizona

Po několika hodinách přilétáme do LA, kde se setkáváme se zbytkem naší výpravy. Procházíme si nejvýznamější části LA a následně vyrážíme na dvoutýdenní RoadTrip po národních parcích. Navštěvujeme Sequoia NP, kde obdivujeme obří stromy, poté se vydáváme do města "hříchů" LV, odkud pokračujeme k Hoovrově přehradě a přes nejstarší dálnici - Road 66 až do Grand Canyonu.

Den 1 - 2 - Cestou necestou – 06.09. – 07.09.2013

V práci padla a já se vydávám na cestu - vysnít si svůj "Americký" sen.

Po více než půlročním plánování a těšení se, nadchází den „D“. Krosnu mám napěchovanou věcmi na tři týdny a dovolená za „velkou louží“ může začít.

Je pátek 06.09.2013 a já v práci odpočítávám zbývající minuty do konce pracovní doby, dodělávám poslední resty a pak už – šťastná jak blecha – vrhám k vrátnici, vyzvedávám krosnu a batůžek a utíkám na vlak směr Praha.

Cesta v RegioJetu ubíhá celkem rychle, i když s tou klimatizací by měli něco udělat… za celou dobu se mi ji nedaří vypnout (ne, že bych se nesnažila), a tak musím čelit studenému náletu větru a doufat, že na začátku dovolené ještě nechytnu rýmu. Nejsem sice chlap, abych na ni umírala, ale dovolenou to dokáže na pár dní znepříjemnit.

Po vystoupení z vlaku na hlavním nádraží v Praze mířím do foyer a hledám Marťu, která přijela z Olomouce o něco dřív. Spatřím ji čekat u vstupu do metra, a tak zamířím tím směrem. Jsem ráda, že si s sebou tahá taky tolik věcí, co já :-).

Společně se přesouváme do Holešovic, kde máme zajištěný nocleh u kamarádky. Ta je sice v době vinobraní zřejmě někde na Moravě, ale poskytla nám svůj pokoj a společnost nám dělá Marián, její „friendly“ spolubydlící. Na chvíli usedáme v kuchyni na pokec (Pája má ještě další milé spolubydlící) a o něco později unaveně odmítáme nabídku připojit se do klubu a jdeme si na pár hodin schrupnout. Vstáváme vcelku brzo, protože na letišti musíme být nejpozději v 6:30 hodin. V kuchyni se potkáváme s Mariánem, který ještě kolem pěti ráno sedí u notebooku… prý se před chvílí vrátil a ještě nešel spát :-D. Nabízí nám snídani, ale vzhledem k rannímu spěchu ji s děkováním odmítáme, loučíme se a jdeme sehnat bus na letiště Václava Havla.

Vše nacházíme bez problémů, odbavujeme si krosny, které jsme si na letišti nechaly zabalit do fólie a pak už procházíme letištní kontrolou až k našemu Gatu. V 8:30 hodin už sedíme v letadle společnosti British Airways a poprvé na cestě do Londýna dostávám v letadle i svačinku :-D… jaký to nezvyk neletět pro jednou s nízkonákladovou společností. Marťu během letu samozřejmě popadla její úchylka a fotí si každou sušenku, kterou dostává na tácek. To mimochodem pokračuje celý výlet, a tak není divu, že má přes 3 tisíce fotek.

Přistáváme na Heathrow, mezinárodním letišti v Londýně, kde máme na přestup více než čtyři hodiny. Ještě jsem tady nebyla… kdykoliv jsem letěla do UK, byl to buď Luton nebo Stansted. Tohle letiště je však mnohem větší. Po vysednutí z letadla nastupujeme do autobusu, který nás veze do budovy na terminálu 3. Naštěstí máme přílet i odlet na tom samém, takže se nemusíme složitě přemisťovat a čas si krátíme cáráním po obchodech, dobíjením baterek v mobilech a vyčkáváme na náš nejdelší let.

Ještě nikdy jsem neletěla letadlem, které by mělo 3 sloupce sedadel. Je obrovské a prostorné. Sedíme na palubě letadla společnosti American Airlines a připravujeme se na jedenáct hodin ve vzduchu. Mám trochu strach, přeci jen můj nejdelší let do té doby nebyl delší jak 2 hodiny. Ve dvě odpoledne konečně vzlétáme.

Let je dlouhý a moc mě nebaví. Naštěstí má každé sedadlo zabudovanou malou obrazovku, takže máme možnost si vybrat filmy z opravdu pestré nabídky. Můžeme také sledovat, kde se naše letadlo zrovna nachází a kde je noc a kde je den. S nadšením vytahuji roletku a očekávám krásný výhled na zasněžené hory Grónska, na které jsem se těšila… bohužel je výhled schován pod kobercem mraků, a tak po zbytek cesty jen tak podřimuji.

Po celou cestu se sama sebe ptám, kde jsou ti hezcí mladí letušáci a letušky, jak bývá v amerických filmech? Mám pocit, že nejmladšímu členovi personálu je tak padesát a příjemní taky zrovna dvakrát nejsou. Po probrání se z podřimování mám v puse poušť, tak kolemjdoucí letušku žádám o vodu… jsem však odmítnuta s tím, že za chvíli budou servírovat svačinku… tak čekám další půl hodinu, než tu Saharu můžu spláchnout.

Do LA jsme letěli vrchem – tedy přes Grónsko, celou Kanadu a nyní míříme dolů do Kalifornie. Letíme se sluncem v patách, takže když najednou začínáme přistával na LAX, je čtvrt na šest večer a u nás v Evropě hluboká noc. Po jedenáctihodinovém letu jsme unavené, ale nával adrenalinu nás stále drží vzhůru.

Postupujeme jednou kontrolou za druhou, ptají se nás na základní otázky, jako proč jedeme do USA, kde budeme bydlet, kam všude jedeme a na jak dlouho. Jakmile celníci usoudili, že pro jejich zemi nepředstavujeme žádnou hrozbu, propouští nás a my si jdeme vyzvednout batohy. Přiletěly s námi, na štěstí. Bere svých pět švestek a míříme vstříc poslední kontrole. Chlápek je menší jak já, ale přesto pokládá otázku, nad kterou musím chvíli dumat. Ne kvůli jazykové bariéře, ale prostě mi nejde do hlavy, proč se nás ptá, zda máme povolení od rodičů navštívit USA. Zřejmě si to vykládá tak, že mu nerozumím slovo „parents“, a tak začne mluvit pomalu a v jednoduchých větách – your mother and father, přičemž každé slovo protahuje… Teprve když zmiňuji náš skutečný věk, vypadá šokovaně a začíná se omlouvat…prý vypadáme táák mladě, že mu to nedošlo. Trochu zahanbeně nás okamžitě pouští přes poslední část, která odděluje letiště od našeho Amerického snu. Dokonce se mi podařilo propašovat všechny keksy, sušenky a becherovku pro couchsurfery, aniž bych se o nich zmiňovala v celním prohlášení.

Před letištní branou nasedáme do Shutlebusu a jedeme do autopůjčovny Alamo, kde máme sraz s ostatními.

Jsme tady první, a tak si sedáme poblíž okna a vyhlížíme naše osazenstvo. Holky přijíždí o chvíli později v doprovodu Luka, který je naším hostitelem na dnešní noc. Rozhodly jsme se vyzkoušet Couchsurfing a byla to výborná volba. Medy se podařilo najít ty nejlepší hostitele, takže jí patří velký dík a gratulace k objevu ;-). Luke je skvělý hostitel. Celé odpoledne strávil s holkami surfováním, což jim závidím, rozhodně bych to vyměnila za pár hodin letu, a v autopůjčovně nám nyní pomáhá najít auto, které se stane na dva další týdny naším domovem. Procházíme kolem řad zaparkovaných aut řady Mini SUV a marně hledáme prostorné autíčko, ale všechny se nám zdají až příliš malé. Začínáme být zoufalé, ale Luk „Skywalker“ přichází se svým objevem… našel mám Dodge, super prostorné autíčko.

Sklápíme dvě zadní sedačky, abychom tam mohly napěchovat všechna naše zavazadla, a poté se vydáváme k Lukovi domů. Původně byl v plánu ještě západ slunce na pláži, ale ten jsme bohužel prošvihly a viděly ho jen z autopůjčovny, takže romantika bagr. Ale u pláže nejsme naposledy a napodruhé snad budeme mít více štěstí.

Po cestě se stavujeme ještě na nákup a barbeque party může začít. Luke přichystal burgry a kuřecí masíčko, my salát a nyní již s plnými škraněmi vysedáváme na zahradě a povídáme si o všem možném. Teprve až některé z nás přepadá únava z cestování a mírný Jet-lag, rozbalujeme naše nafukovací pelechy, zalézáme do spacáku a padáme za vlast. 

 

Den 3 – Los Angeles – 08.09.2013

Los AngelesDnes náš čeká prohlídka LA – města andělů. Dle plánu jsme měly ráno vyjíždět už něco po půl sedmé, abychom se vyhnuly zácpě a stihly dojet do Universal Studia do jedenácti, nicméně je nás přeci jen pět bab, takže než jsme se vyprdolily od Luka a nacpaly všechny batohy a Verčin kufr do auta, je o hodinu víc a vyhlídka návštěvy filmového studia se začíná bortit jako domeček z karet. Nu což, ještě to přece můžeme stihnout, ne?…

… ale nestíháme, přirozeně. Cesta k první zastávce, což je dům sester Halliwellových ze seriálu Čarodějky (tak trochu nostalgie a návrat do dětských dní, kdy jsem ten seriál sledovala), nám trvá až podezřele dlouho. Měla to být tak půlhodinová cesta (krátkých 30 km po dálnici). Verčina navigace nás však vede uličkami skrz LA a dálnice v nedohlednu. Cesta nám nakonec trvá něco přes hodinu.

Přijíždíme na Carroll Avenue a hledáme číslo 1329. Ulice patří do historické oblasti. Kolem je opravdu hodně krásných viktoriánských domků. Určitě bych si uměla představit, bydlet v jednom z nich. První dojmy ze špinavého LA najednou mizí a střídá je nadšení, když přijíždíme ke správnému domku a poprvé s úsměvem vytahujeme foťáky. Prohlížíme si a fotíme i další domky z ulice, pro jistotu v rychlosti, aby na nás nějaký soused náhodou nezavolal policii za neoprávněné dokumentování jejich příbytků.

Další zastávkou je Hollywood Blvd. Auto parkujeme v podzemním parkovišti Hollywood and Highland Centru. Parkovné stojí 2 dolary, pokud se prokážete lístkem z obchodu. Skvělé, pomyslíme si a upalujeme pro kofeinový probouzeč, abychom na slavném hvězdném chodníku neusnuly.

Už v tak brzkých dopoledních hodinách je ulice plná lidí, slunce praží a zážitek prostě není takový, jaký jsem očekávala, přesto se celé dvě hodiny bavíme hledáním našich oblíbenců, kteří se povalují na chodníku. Čekáme, až kolem nebude proudit takový dav lidí, abychom se mohly vyfotit u Michala Jacksona, Johnnyho Deppa a dalších osobností, které nás zaujmou. Nevynecháváme ani Čínské divadlo, před kterým jsou v betonové dlažbě otisky dlaní a nohou slavných. Mě zaujal můj oblíbenec Bruce Willis, takže mám pro fotku favorita. Dle názoru mé rodinky po zhlédnutí fotek se prý podepisuje jak dítě na základce. O kousek dál vidíme otisky Toma Hankse, Stevena Spielberga nebo třeba hlavních dětských herců z Harryho Pottera.

Na chodníku slávy potkáváme i dvojníky slavných hrdinů. Captain Jack Sparrow nám dokonce pózuje kvůli fotce a také nás ochotně směruje k hvězdě Johnnyho Deppa, kterou bychom bez jeho pomoci nejspíš hledaly dodnes.

Náš vyměřený čas utíká jako voda a my se vracíme na parkoviště, abychom ten den ještě něco stihly. Platíme plnou palbu za parkovné, jelikož zapomínáme při placení využít lístek… holt si za to můžeme sami :-D.

Naše další cesta nás směruje k nejlepší vyhlídce na Hollywood Sign. Přijíždíme na vcelku prázdné odpočívadlo, je zde jen jedno auto, a tak další půl hodinu trávíme vymýšlením nejrůznějších póz před nápisem, který máme jednou na dlani, podruhé na prstu… prostě takové ty správné kýčovité fotky. Troufáme si i o několik pokusů o fotku s výskokem :-). No párkrát se povedlo, ale dalo to zabrat.

Nasedáme zpět do Dodgíka a odjíždíme… vyhlídka už je teď plná aut a já si říkám, jaké jsme měly štěstí, že jsme tu byly mezi prvníma a nemusely se prát o místo na fotce s dalšími turisty.

V tuto chvíli už je více než zřejmé, že Universal Studio nestíháme, proto vytváříme náhradní plán - půjdeme na výšlap až k nápisu po Hollyridge Trail sign. Autem přijíždíme až k Hollyridge Dr., kde parkujeme někde v odlehlé uličce, bereme si s sebou pití a vydáváme se na necelé tři kilometry dlouhou cestu do kopce. Slunce pořádně pálí, a i když jsem se duchapřítomně namazala krémem, na kalifornské sluníčko to evidentně nestačí a s nesmírnou smůlou zjišťuji, že jsem se docela peprně spálila. Další dny budu při nošení batohu na zádech brečet. Pokud tedy plánujete zajít si až za nápis, použijte min. třicítku krém.

Výhled z vrcholku Hollywood Hills je celkem hezký – jinými slovy to je „město jako na dlani“. LA je jako obvykle zahaleno v mlžném oparu, takže fotky nic moc, ale něco přeci jen vidíme. Nicméně za tvrzením, že LA je jen placka s pár mrakodrapy uprostřed, kde stojí za námahu vidět snad jen Hollywood, Beverly Hills a Santa Monicu, si stojím. Jiná města jsou hezčí.

Odpoledne se zastavujeme na krátkou zastávku u Universal Studia. Bohužel však nemáme čas jít dovnitř a vyzkoušet všechny ty super atrakce. A na tu chvíli ani nejsme ochotny platit parkovné, tak zastavujeme před vstupem a rozdělujeme se na skupinky… jedna čeká v autě, druhá jde na obhlídku a pak se prostřídáme. Stíháme navštívit červený koberec a ikony studia v podobě obřího otáčejícího se Globusu s nápisem Universal Studio.

Ještě než opustíme město, potřebujeme udělat vcelku velký nákup, a tak zajíždíme do nejbližšího Wal-Martu. Podle Luka je právě tahle návštěva nejdůležitější pro pochopení Amerického života :-D. Tenhle hypermarket je na patra, a tak tam tvrdneme bezmála dvě hodiny, než máme nakoupeno vše potřebné a i tak se mi zdá, že toho zase tolik nemáme.

Jelikož se chystáme na západním pobřeží kempovat, potřebujeme se vybavit stany. Jdeme tedy do správné sekce a vybíráme nějaký hezký a levný. Nakonec bere dva – jeden menší a druhý větší. Není to zrovna supr-čupr kvalita, ale říkáme si, že na ty dva týdny to postačí.

Nasedáme zpět a Verča si ještě hraje s navigací… míříme k jezeru Kaweah, které je ještě tak 3 hodiny jízdy a dá se tam nocovat zdarma. A když se chytá za hlavu a začíná se smát, zůstáváme v pozoru… právě přišla na to, proč nás navigace vede vždy delší trasou a vyhýbá se dálnicím – Verča je tady už téměř 2 měsíce a čas si krátila jízdou na bruslích nebo na kole, a tak není divu, že nás navigace tahá na cyklotrasy :-D.

S blížícím se soumrakem vyjíždíme vstříc prvnímu národnímu parku na našem seznamu. Je to celkem zajížďka, a tak se snažíme dojet co možná nejblíž. Večeříme na benzínce, kde jsme zastavily na bio zastávku. O sladkém toustovém chlebě se šunkou se mi bude zdát ještě půl roku po návratu :(.

Jezero Kaweah už nestíháme, jsme unavené. Kolem jedenácté hodiny tedy kotvíme v kempu Tule, u jezera Success. Jsme tady téměř sami a na to, že se jedná o primitivní federální kemp, je to tady hezké, kolem jsou kopce, krásně teploučko a hlavně jsou zde sprchy. A jen jeden šváb v dohledu, takže luxus.

Rezervaci jsme neměly, a tak vyplňujeme lísteček, vkládáme dvacet babek do obálky a zaléháme do zbrusu nových stanů, těšíce se, co nám přinese další den.

Dnes jsme najely zhruba 314 km / 195 mil.

 

Den 4 – Sequoia National Park – 09.09.2013

Sequoia NPRáno si trochu pospáváme, přeci jen park má být maximálně 2 hodiny cesty, tak se nebudeme honit. Balíme stany a rozhodujeme se, kudy to vzít. Máme čas, takže nakonec volíme okružní cestu mimo dálnici. Vypadá sice o trochu delší, ale touha po hezčím výhledu z okýnka převládla.

Projíždíme zemí „nikoho“… všude jen pole, louky, kopce, sem tam nějaké citrusovníky a zvěř. Během cesty zastavujeme v městečku Springville, abychom nabraly benzín… ano, už druhý den musíme tankovat. Náš Dodgíg je velký a přecpaný, takže mám pocit, že žere i trávu u cesty. Narazily jsme na celkem levnou benzínku, což je plus a tankujeme do plna. Městečko je malé, spíše taková vesnička, takže nám procházka po okolí zabírá jen pár minut, než se vydáváme dál.

Po pár metrech za městem nás čeká zpomalení, opravují tu cestu. Musím říct, že mají opravdu vychytralý způsob jak krátkodobě zvýšit zaměstnanost. Namísto semaforů, jak bývá zvykem u nás, stojí na cestě dva chlapíci, každý se stopkou v ruce. Na druhé straně jsou další dva chlapíci a mezi nimi pendluje „vodicí“ auto. Minula nás kolona z protisměru, doprovázející „vodicí“ auto. To se okamžitě otáčí a řadí před nás. Chlapíci se stopkami ustupují z cesty a nechávají jej projet, s námi v těsném závěsu. Auto nás naviguje až na konec cesty, tam se otočí a jede zpátky s další várkou aut. Tomu říkám servis :-).

Až po poledni přijíždíme k bráně parku, prokazujeme se Anuall Passem a začínáme se rozhlížet po těch obřích sekvojích. Zatím jsou však v nedohlednu. Zastavujeme u vyřezávané cedule s hlavou indiána a nápisem Sequoia National Park. Nutno podotknout, že je to za celý výlet jediná cedule, u které se fotíme, když tedy nepočítám povinnou turistickou fotku u cedule ve Vegas.

Ještě popojíždíme kousek dál až k Visitor Centru, kde si dáváme obědovou pauzu a taky utrácíme za pár suvenýrů. Samozřejmě maličkosti, jedeme jen s jednou krosnou :-). Hlady už téměř nevidíme, a tak usedáme u piknikového stolu a vytahujeme sendviče. K tomu na nás z blízkého stromu huláká (ano, huláká… protože do romantického cvrlikání to má opravdu daleko) nějaký pták s červenou hlavou, no prostě idylka.

Přejíždíme o kousek dál k Tunnel Rock, což je obří žulový šutr, pod kterým byl v r. 1938 vykopán tunel, kterým procházela silnice. Nyní silnice tunel objíždí, nicméně pro turisty je stále přístupný. O něco dál můžete obdivovat indiánské malby na skalách.

Řízení se nyní chopila Marťa. Cesta se začíná čím dál tím více klikatit do strmého kopce a před námi se rozprostírá výhled do údolí a na okolní zalesněné hory. Neodolaly jsme… zastavujeme na odpočívadle a chvíli se kocháme dech beroucím výhledem. Jen to světlo na fotky není nic moc, jsou hrozně prosvětlené a ta krása na nich vůbec nevyniká, škoda.

Stále vyhlížíme ty sekvoje, kvůli kterým jsme tady, ale ty se před námi prostě schovávají. Vykukují na nás až úplně nahoře, jakmile se vnoříme hlouběji do lesa. Když si pak člověk stoupne před ten obrovský kmen a podívá se nahoru, připadá si najednou tak maličký. Sekvoje se dožívají 2-3 tisíc let a některé prý dorůstají až do výšky sta metrů.

Zastavujeme kousek od spadlé sekvoje, jejíž kořeny několikrát převyšují naše auto. A to tam zůstala ležen jen část z nich. Až teď si uvědomujeme, jak gigantické tyto stromy jsou. Na fotce se člověk pak musí hledat :-).

Jedeme dál až k Tunnel Log – tunel vytvořený v kmeni stromu… a projíždíme jej – no jen asi desetkrát, Marťu to děsně bavilo :-). Poté se vydáváme na vrchol Moro Rock, což je údajně největší skalní monolit světa. Parkujeme těsně pod skálou a šlapeme snad tisíc schodů. Jsem celkem unešená z toho, že jsem se přemohla a opravdu šlapu nahoru, protože po těch cestičkách a schůdcích, kdy se plížíte uličkami s malým, nebo pro jistotu vůbec žádným zábradlím, jsem se necítila zrovna příjemně, holt strach z výšek se projevil. Když však vycházím poslední schod a ocitám se na vrcholku, jsem ráda, že jsem se vykašlala na strach a poslala ho do těch patřičných zadních partií. Je odtud krásný výhled na velkou část parku, ačkoliv schovaný v mlžném oparu.

Den se přehoupl do pozdního odpoledne a my se vydáváme do Giant Forest Museum, odkud máme v plánu vyrazit na 1,2 mil dlouhý Big Trees Trail kolem sekvojí. Už na bráně, před vjezdem do parku, nás ranger informoval, že jsou tu medvědi - Baribalové aneb Ursus Americanus (to jsme samozřejmě už věděly), nicméně můj strach a respekt k těmto šelmám byl stále velký. Pokaždé, když vystupuji z auta, dívám se kolem, aby na mě náhodou jeden nevybafl. Teprve až po návratu domů zjišťuji, že jsem se celou dobu dívala špatným směrem. Medvědy jsme nepotkaly… dívaly jsme se mezi stromy a na louky, ale ti černí zmetci bývají často schovaní v korunách stromů, kde se ládují listy. Nu což, příště… nemůžu říct, že by mi tam nějak chyběli.

Poslední zastávkou, kterou toho dne stíháme ještě za světla, je návštěva Giant Forest, kde lze najít pět z deseti největších stromů na světě, vč. Generála Shermana, nejmohutnějšího žijícího organismu na světě. Samotný strom je vysoký přes 80 metrů a po obvodu má celých 24 metrů. Ke kmeni stromu se bohužel dostat nedá, je oplocen, a tak jej pozorujeme z dálky a čekáme ve frontě na fotku. Snad polovina turistů parku se sešla v tu samou hodinu na stejném místě a snaží se u Shermana zvěčnit. Jde to ztěžka, strom je tak velký, že se na fotku prostě nevleze… a tak hledáme nějaký správný úhel, abychom ho tam nějak vecpaly.

Už skoro za tmy přijíždíme do kempu Lodgepole, který jsem předem zarezervovala. Kvůli medvědům musíme vybalit veškeré jídlo a hygienické potřeby, prostě vše, co by jim mohlo vonět a schovat to do velkých skříněk, jejichž mechanismus byl uzpůsoben tak, aby se tam medvědi nedostali.

K večeři toho moc nemáme, jen müsli a mléko, takže přestáváme být vybíravé a jíme co je. Pak už jen stavíme naše obydlí a unaveni z celého dne zaléháme do spacáků.

Dnes jsme najely zhruba 130 km / 81 mil.

 

Den 5. – Las Vegas – 10.09.2013

Las VegasNa tuhle noc snad ani nevzpomínat. Jak jsme si lebedily, že je v Kalifornii v noci krásně teploučko, tady jsem odpočítávala každou sekundu do svítání. Stany nám promokly a během noci byla neuvěřitelná kosa. Ještě dlouho po východu slunce se mi line pára od huby. Byla to nejhorší noc, jakou jsem během tripu zažila. Musím přiznat, že jsem přijela absolutně nepřipravená… ve stanu jsem samozřejmě spala už mnohokrát, ale nějaké velké zkušenosti jsem jinak neměla, takže jsem si vezla letní spacák – hlavně, že byl malý a skladný… a žádné termo prádlo. Pořádně se mi to vymstilo, když v noci teplota spadla téměř k nule. No nic, na další takovou noc potřebuji koupit ještě nějakou deku – nejbližší Wall-mart to jistí.

Balíme stany, snídáme poslední zbytky müsli a střelhbitě pryč do teplých krajů. Dnes nás čeká dlouhý přejezd až do Las Vegas – Nevada, poušť, teplooooo.

Marťa ještě po cestě hudruje, že nemá fotku, jak objímá sekvoji, tak stavíme u části Big Trees trailu, který jsme si prošly předchozího dne a u pečlivě vybraného stromu, na který dopadá nejlepší světlo a není ohořelý, vytváříme lidský řetízek. Poté již definitivně opouštíme park a vydáváme se do Nevady, do „města hříchů“.

Jakmile jsme opustili park, projíždíme kolem rozlehlého jezera Kaweah, kde jsme původně plánovaly přenocovat první noc, ale časově jsme to nedaly. Jezero i jeho okolí je krásné – jak z pohlednice, a tak zastavujeme na krátkou prohlídku a pár fotek.

Přijíždíme k nejbližšímu Wal-martu, kde doplňujeme zásoby jídla a zkoušíme vrátit menší stan. Paní je vcelku ochotná, a tak Medy se Soňou vracejí rovnou i ten větší s výmluvou, že oba promokly. Ani jim nevadilo, že nebyly složeny do původní podoby. Platily jsme je hotově, takže žádný problém s vrácením celé částky nazpět nebyl. Další stany už vybíráme pečlivěji a nakonec kupujeme dva stejné Colemany, abychom se nehádaly, kdo má lepší :-D. Před odjezdem ještě sedáme do Subway na oběd (ty sendviče už mi lezou krkem) a na krátkou zastávku ve Sturbuksu kvůli internetu – free wifi.

Do Las Vegas přijíždíme už k večeru, je kolem šesté. Stratosphere Tower vyčnívá mezi všemi hotely, doslova, takže ji vidíme už z dálky a míříme rovnou k ní. Auto necháváme zaparkované na hotelovém parkovišti v garáži a jdeme prozkoumat terén. Rezervaci na pokoj samozřejmě máme, ale podle všeho jen pro dvě osoby a další by se měly doplácet 15 dolarů/osoba. To samozřejmě platit odmítáme, přeci jen v tom pokoji budeme jen na pár hodin, a tak jsme si řekly, že prostě zbylé tři osoby propašujeme.

S Medy se vydáváme na recepci, abychom se zapsaly a vyzvedly karty k pokoji, doplácíme taxu a pro jistotu ještě jdeme prozkoumat pokoj. Každý hotel v LV má v přízemí kasino se spoustou lidí, je tam dost velký ruch, takže si vás v podstatě nikdo nevšímá. Terén je čistý, a tak se vracíme k autu pro batohy a zbytek osazenstva. Do pokoje se stěhujeme všichni společně.

Lhala bych, kdybych tvrdila, jak obrovský luxus to je, ale pravdou zůstává, že má veškerý komfort, jaký nyní potřebujeme. Po dnech strávených na karimatkách je postel vítaným zpestřením. Obě postele jsou dostatečně velké, abychom se na každé pohodě vyspaly dvě. V pokoji je teploučko a čisto, máme tady dokonce televizi. Jen připojení k Wifi nás trochu zklamalo. Kdo by předpokládal, že v hotelech na Stripu budou mít Wifi zdarma, přes 20 dolarů na 24 hodin ho rychle vyvede z omylu. Budeme se opět muset stavit v nějakém Sturbucksu po cestě, až si budeme chtít zasurfovat free.

Na pokoji si dáváme sprchu, házíme se do gala a vyrážíme do rušného, neonem okořeněného, Vegas.

Protože se hotel Stratosphere nachází dál od hlavního tahu Stripu, kupujeme si celodenní lístek na bus za 8 dolarů a necháváme se zavést před hotel Treasure Island, kde mají vychvalovanou pirátskou show, kterou bychom chtěly vidět. Bohužel přicházíme trochu pozdě, takže ji nestíháme od začátku. Prodíráme se skrz davy lidí, jak to jen jde, abychom alespoň něco viděli. V podstatě jde o boj dvou lodí – pirátů a vodních sirén, který samozřejmě vždy vyhrají sirény a pirátům potopí jejich loď. V konečném důsledku ale ze svého místa vidím jen hlavy ostatních lidí, zahalených v dýmu a slyším hlasitý doprovod hudby. Nevidím ani tu hlavní část, jak se pirátská loď sune ke dnu. Takže zážitek? Nic moc. Ráda bych si počkala na další show, ale tolik času zase nemáme. Je už pozdě a před námi čekají další extravagantní hotely se svými show.

Procházet se po Stripu v LV je jako procházet se po jiném světě. Tato ulice je hlavní tepnou Las Vegas a je dlouhá cca 7,2 km. Neony jsou všude kolem vás. Hotely se předhánějí v tom, který bude nejkřiklavější. V podstatě, každý hotel vznikl na základě určitého tématu… například hotelu Venetian vévodí náměstí Sv. Marka a kolem dokola plují gondoly, hotel Paris na sebe upoutává zmenšeninou Eiffelovky a Vítězným obloukem, hotel New York New York je složen z množství mrakodrapů, kolem nichž se můžete svézt na horské dráze, ze které budete mít skvělý výhled na zmenšeninu Sochy Svobody, nebo se jen tak projdete po replice Brooklynského mostu. Bohužel pro nás, hotel New York New York je zrovna v rekonstrukci, takže z něj vyčuhují jen ty mrakodrapy a Socha Svobody.

U hotelu Bellagio se zdržujeme asi nejdéle. Jejich úžasnou show s Fontánou jsme shlédly dvakrát :-). Je v provozu každých 15 min. a pokaždé jiná a za doprovodu odlišného hudebního repertoáru. Do rytmu hudby se vlní přes 1200 proudů tryskajících z jezírka před hotelem, osvícené světly. Proudy dosahují až několik metrů. Celkově to trvá ani ne 5 minut.

Předposlední zastávkou dnešní obhlídky je hotel Excalibur, který je ve stylu Artušova hradu, s mnoha věžemi a hradbami. Procházíme se vnitřkem kasina a míříme na zastávku vláčku, který pendluje mezi hotelovou halou Excalibur a halou hotelu Luxor. Nicméně štěstí se na nás tentokrát neusmívá, vláček je mimo provoz, a tak se tunelem, který oba hotely propojuje, vydáváme pěšky.

Poslední zastávkou je hotel Luxor, postavený do tvaru Egyptské pyramidy. Interiér tvoří sochy sfing a egyptských faraonů. Venku hotel stráží obří sfinga a vedle stojí i obelisk z Luxoru. Z vrcholku pyramidy vychází světlo, o kterém se tvrdí, že jde vidět až z vesmíru.

Je už po půlnoci a my máme ještě jeden cíl - za tmy navštívit věž našeho hotelu. Naposledy si z dálky pořizujeme fotky Luxoru a běžíme na zastávku. Protože je přechod celkem kus od nás, střiháme to rovnou přes dvouproudovou cestu, přece jen je noc a aut už nejezdí zase tak moc. Tady vás však „velké oko bratra“ neustále pozoruje. Vedle nás zastavuje policejní auto a pán nám vychází vstříc – aneb náš první střet s místní policií. Naštěstí to končí jen „bububu“ a „ať příště použijeme přechod“. Horečně přikyvujeme a slibujeme na naší čest, že už to nikdy neuděláme. Ještě, že jsme v Las Vegas, nevím, zda by nám to prošlo i v jiném městě :-D.

V autobuse přemítáme, zda půjdeme na věž postupně, přece jen máme pouhé 2 karty k pokoji a tři z nás tam jsou načerno. Ale nemáme čas, věž už se bude zavírat, a tak nám nezbývá, než to risknout. Ani tentokrát není žádný problém a pouští nás všech pět naráz. Jako ubytovaní hosté máme vstup na věž zdarma, takže jsme v podstatě ušetřily i za 3 vstupy na věž.

Stratosphere Tower je údajně největší vyhlídková věž na světě. Měří 350 metrů a na jejím vrcholu jsou atrakce, které rozproudí adrenalin nejednomu návštěvníkovi. My už jsme atrakce nestihly, proto vyjíždíme jen do vyhlídkové části, kde se můžeme alespoň kochat výhledem na rozsvícené Las Vegas. Je zde i obchod se suvenýry, který zavírá, ale ještě ho stíháme prošmejdit. Z věže odcházíme jako poslední a míříme si to rovnou do kasina… když už jsme tady, byl by hřích neutratit alespoň dolar :-).

Vybraly jsme si automat a nakrmily ho jedno dolarovkami. O sto šest mačkáme tlačítka, ale ty proradné obrázky se ne a ne otáčet tak, jak bychom si přály. Nevyhráváme ani cent. Ale ten karbanický zážitek se přece taky počítá, ne?

Do postele se dostáváme až kolem druhé hodiny ráno a jdeme rovnou na kutě. Den to byl dlouhý a po příšerné noci v Sequoia se pohodlně nořím do teploučké peřiny.

Dnes jsme najely zhruba 645 km / 400 mil.

 

Den 6. – Hoover Dam, Route 66, příjezd do Grand Canyonu – 11.09.2013

Route 66Vzhledem k tomu, že dnes moc nepospícháme, hrabeme se z komfortní postýlky až kolem desáté hodiny, balíme všechny věci a míříme dál. Čeká nás přejezd z Nevady do Arizony.

Cestou si ještě jednou projíždíme Strip, abychom ho viděly i za světla. I když hotely jsou pořád velkolepé, ta křiklavost neonu jim ve dne prostě chybí. Večer to mělo své „kýčovité“ kouzlo, a kdo nezažil, nepochopí.

Na konci ulice stavíme u notoricky známé cedule „Welcome to Fabulous Las Vegas“ a řadíme se do fronty za ostatní turisty. Nečekala bych, že o tu cedulku bude takový zájem. Fronta je celkem dlouhá, ale kupodivu nikdo nepředbíhá, všichni spořádaně vyčkávají, až na ně přijde řada. Pod cedulí stojí dva lidé, kteří dohlíží na bezproblémový chod a fotí turisty. Každou chvíli na parkovišti staví nějaká hotelová limuzína s dalšími návštěvníky, kteří se jdou zvěčnit pod nápisem – prostě některé hotely zařizují odvoz např letiště, hotely ve Vegas dělají odvoz k ceduli. Tento nápis má očividně stejnou turistickou důležitost jako okolní hotely na Stripu :-).

Konečně dostáváme na řadu i my a v rychlosti cvakáme pár záběrů, abychom mohly pelášit zase o kus dál. Přeci jen, parkoviště praská ve švech, a co chvíli přijíždí další a další lidé, tudíž není vhodné sobecky setrvat na místě dalších třicet minut. Míříme tedy po I93 k Hoover Dam.

Cesta trvá necelou hodinu, přehrada je od Las Vegas vzdálena zhruba 50 km východním směrem. Projíždíme branou, procházíme nezbytnou kontrolou a už hledáme parkoviště. Hned na tom prvním po nás chtějí celkem nekřesťanské peníze. Je sice nejblíže přehrady, ale shodujeme se na tom, že vyzkoušíme i ta vzdálenější parkoviště… a máme štěstí. Na Arizonské straně přehrady, jen o kousek výš, nacházíme další parkoviště, za které nechtějí ani cent a ještě je odsud i hezký výhled, což bereme jako bonus navíc.

Po schůdcích se vydáváme dolů, obcházíme tunely, až se dostáváme přímo k hrázi, kde z řeky vyčnívají čtyři věžičky. Na dvou z nich jsou hodiny, jež ukazují Nevadský a Arizonský čas, mezi nimiž je v zimním období hodinový rozdíl… v Arizoně je o hodinu více. Stát Arizona však nepřistoupil na změnu času v letním období (tuto změnu zavedl pouze kmen Navajo na svém území), a tak v našem období máme i zde pacifický čas. Přehrada leží přesně na hranicích obou států. Pokud si tedy přejete být ve dvou státech a časových pásmech zároveň, stačí se postavit doprostřed hráze v zimním období :-).

Svého času to byla největší přehrada na světě, ale její rekordy byly již dávno pokořeny dalšími. Vznikla prakticky uprostřed ničeho, všude okolo se táhla jen Mohavská poušť. Dokončena byla v rekordním čase 5 let. Tvrdí se, že při jejím budování zahynulo až 112 dělníků. Výška hráze je přes 220 m a její šířka dosahuje 374 m. Své jméno dostala po tehdejším prezidentu USA, Hooverovi.

Při pohledu dolů mi běhá mráz po zádech a raději se vydávám na druhou stranu, kde se přehrada plní řekou Colorado, nejmohutnějším tokem USA, jehož hladina značně kolísá během roku a zanechává na okolních stěnách kaňonu bílé pruhy.

Z hráze je také hezký výhled na obloukový most The Mike O'Callaghan – Pat Tillman Memorial Bridge, přes něhož vede dálnice I93. Most, stejně jako hráz, spojuje dva státy – Nevadu a Arizonu. Je poměrně nový, jeho stavba byla dokončena v r. 2010 a byl pojmenován po guvernéru Nevady O'Callaghan a americkém fotbalistovi Pat Tillman.

Cestou do Grand Canyonu ještě zastavujeme na doplnění zásob, které se nám opět zkrátily. Kousek za městečkem Kingman se napojujeme na historickou Route 66, od které jsme si slibovaly hodně, asi až příliš. Cesta je dlouhá, obyčejná a kolem nebylo skoro nic. Dokonce ani nápis na cestě žádný nepotkáváme… buď jsme slepé, nebo jsme si vybraly špatný úsek. V řízení se všechny střídáme alespoň na chvíli, krom Medy. Je to vůbec první, a taky poslední okamžik, kdy si sedám za volant. Dlouho jsem neřídila a necítím se příliš sebevědomě, ačkoliv cesty v USA jsou v dobrém stavu. Je to také první moment, kdy nemusím za jízdy řadit, automat to vše udělá za vás. Trochu nezvyk.

Marťa jako obvykle sedí v zadu a rýpe, což je zlozvyk jí vlastní… občas je na zabití. Nejprve dostávám sprda za to, že jedu jako bych to auto ukradla a když na její popud zpomalím, dostávám sprda za to, že jedu pomalu – prý ať se nebojím přidat a šlápnu na to… což mě samozřejmě vytočilo a já si nevšimla staré benzínky po levé straně a přejíždím to o pár hezkých desítek metrů. Vzhledem k tomu, že to má být naše jediná zastávka, musíme se pochopitelně otočit a vrátit.

Kolem to vypadá jako země duchů. Jediným zdrojem života je oslík v přehradě, ze kterého jsme připosrané a všechny se povinně fotíme – aneb máme rádi zvířata, zvířata, zvířata... Připomíná to tady jakési vrakoviště. Stará rezavá auta stojí, kde se dá. Jedno však poutá naši pozornost víc než ostatní. Je to krásný červený veteránek, který, jak záhy zjišťujeme, patří panu majiteli… takovému staršímu pánovi, tak přes sedmdesát. Upřímně? Vůbec se k němu nehodí. Je naleštěné a bez střechy, nu ovšem že jsme se k němu hned přilepily a fotíme a fotíme… tedy až dokud milý pán, s úsměvem na tváři, nevychází z obchodu, omlouvá se nám, že už je pozdě, nasedá do své nablýskané káry a fárá si to do zahrady. Evidentně nevypadáme jako důvěryhodné osoby. Náš velký zájem o auto byl patrně podezřelý.

Začíná se stmívat a před námi je ještě dlouhý kus cesty do Grand Canyonu. Kvůli obchůzce kolem pozemku a focení už nestíháme krámek se suvenýry. Pan majitel nám zavřel před nosem, tak nezbývá než zvednout kotvy a odplout zase o přístav dál.

Tentokrát si řízení s automatem zkouší Soňa a … no co k tomu dodat, brzdy fungují skvěle… zastavují doslova na metru :-D.

Stále nám však chybí fotka u cedulky s nápisem Historic Route 66. No uznejte, bez této turistické fotky nemůžeme sjet ze silnice, kdo by nám pak uvěřil, že jsme tam byly? A tak koukáme doprava doleva, až po nějaké době na jednu konečně narazíme. Je už celkem šero a můj foťák se bohužel bojí tmy, takže jsem si vyfotila velké nic a zůstávám odkázána na lepší foťáky ostatních, snad mi to holky přepošlou :-D.

Cestou opět bereme benzín, protože, dle našich zkušeností, bývá o dost levnější mimo národní parky, či jiné turistické destinace. Paní za přepážkou nám zdarma nabízí mapu kaňonu a ujišťuje nás, že za hodinu a půl už budeme v cíli.

Měla pravdu, kolem desáté hodiny projíždíme prázdnou branou parku a jedeme hledat náš kemp. Chvíli bloudíme, přece jen po tmě člověk ty příšerné odbočky nevidí, ale za půl hodiny už parkujeme u našeho situ a stavíme stany – opět po tmě. Stává se z toho taková naše tradice… to je pak panečku překvápko, kde že se to vlastně druhý den ráno probudíte :-).

Dáváme se do řeči se sousedkami, abychom zjistily pár informací ohledně parku, kempu, busů atd. Ukazuje se, že jsou to dvě sestry, ale ani jedna z nich nechce spát ve stanu s tou druhou, a tak si každá postavila svůj vlastní stan tak pro 4 osoby :-D… mno i to je řešení. Ukazují nám mapu, prozrazují, kde bychom mohly najít záchody a také nás varují, že večer bude zima. Paráda… už jsem si říkala, kdy to přijde.

A taky že je. Kosa jak cyp se drží zuby nehty celou noc.

Ještě večer probíráme zítřejší plán. V kempu jsme na dvě noci, a tak máme na obhlídku celý příští den. Holky jsou rozhodnuté vstát ve čtyři ráno a sejít až na dno kaňonu a zpátky. Já jsem původně taky chtěla, ale po dlouhé úvaze a několika nemístných otázkách Martiny typu „fakt tu jako necháš Veroniku samotnou?“… se rozhoduji nejít až na samé dno a projít si jen menší traily a nějaké čumpointy. Verča si totiž na bruslích udělala něco s nohou, takže cestu dolů vynechává. Já nás ráno musím v kempu nahlásit (rezervace je na mé jméno a musím se prokázat občankou) a taky jsem nakonec usoudila, že moje fyzička ještě není tak dobrá, abych to riskla. Přece jen 25 km tam a zpět v převýšení 1400 m a projití několika podnebnými pásmy není procházka růžovým sadem a netroufnu si na to. Takže se ukládám do stanu s tím, že se prospím aspoň do šesti. Správa parku rovněž nedoporučuje, aby se tento výšlap prováděl během jednoho dne, hlavně kvůli vysokým teplotním rozdílům na dně kaňonu a nedostatkem vody na cestě. Nicméně nikdo vám to výslovně nezakáže, takže je to na uvážení každého z nás, jak se na to cítí.

Dnes jsme najely zhruba 480 km / 298 mil.


Vydáno: 6.10.2017 15:00 | 
Přečteno: 427x | 
Autor: Cathia
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

TOPlist
© 2010 - 2017 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2017  •   CMS - Sunlight