Čt 17. října    slaví: Hedvika
Kategorie: Road Trip "divokým" západem" USA - 2013

Den 17 - 22: Kalifornie, Washington D.C. a New York

Ze San Francisca vyrážíme do LA přes Pacific Coast Highway, kde se kocháme výhledy na Pacifický oceán. Poslední den v LA (a potažmo na západě USA) trávíme prohlídkou filmových studií ve Warner Bross. Poté už definitivně opouštíme Západ a přesunujeme se na Východ do hlavního města Washington D.C. a cestu zakončujeme ve městě, které nikdy nespí - v New Yorku.

Den 17. – Pacific coast Highway – 22.09.2013

Pacific Coast HighwayČeká nás dlouhý přejezd ze San Francisca zpět do LA. Abychom se vyhnuly zácpě na dálnici, raději vstáváme dřív. Loučíme se s Bobem a děkujeme mu za krásně strávený víkend na jeho jachtě.

Počasí nám vychází celkem dobře. I když zatím není úplně jasno. Neprší a to je hlavní.

Úplně jsme se vyhnuly San Franciscu a míříme směrem k San Jose, kde se po dálnici stáčíme k Pacifiku. Pořád vyhlížíme, kdy už konečně uvidíme ten oceán, ale to se nám poštěstí až po pár hodinách jízdy.

Zastavujeme se v městečku Carmel, jehož různorodé domky a obchůdky ve stylu staré Anglie vám učarují. Projíždíme skrz a hledáme místo na parkování. Nemáme moc štěstí. Jedeme tedy až dolů k pláži.

Pláž je malá, ale plná lidí a psů. V dáli vidíme jen hustou mlhu. Marťa mě přemluvila, ať si s ní jdu zachytat diskem. Frisbee není zrovna moje parketa, takže jí nejsem rovnocenným partnerem, ale snažím se. I když ne vždy to vyjde, na vině je zcela určitě vítr, ne moje schopnosti chytače :-).

Cestou dál chytáme volné místečko i v městečku, využíváme toho a zastavujeme tak na půl hoďky. Jen já a Medy však opouštíme auto a vydáváme se na obchůzku. Holky zájem neprojevily.

Kvůli chybějícímu kofeinu zapadáme s Medy do kavárničky, která už široko daleko voní čerstvými dobrotami, a užíváme si životabudiče. Vesnička je opravdu krásná, malebná, rozhodně stojí za procházku.

Po pacifické jedničce se vydáváme dál. Kousek za Carmelem navštěvujeme státní ekologickou rezervaci Point Lobos. Je to menší poloostrov s úžasnými vyhlídkami na oceán, jak posléze zjišťujeme. U vstupu platíme deset dolarů za celé auto a jedeme hledat místo na parkování. Za chvilku už se před námi rozprostírá výhled na skalnaté útvary, o které se rozbíjí zpěněné mořské vlny. Všemu dodává na jedinečnosti všudypřítomná mlha. Ze začátku mi ta mlha dost vadí, protože mi kazí fotky, ale nakonec zjišťuji, že jsou tím lepší :-).

Přeskakujeme po útesech a snažíme se zachytit nejlepší záběry. Vydáváme se i na procházku kolem útesů až k Pelican Point, který je, dle mého názoru, nejkrásnější. Celý park hraje podzimními barvami. Přecházíme dřevěný můstek, ze kterého je vidět na menší pláž u Gibbon Creek, dole pod útesem. Na protějším skalnatém ostrůvku, zvaném „Bird Island“, relaxuje hejno racků a přítomní malíři se snaží zachytit přírodní skalní most, pod kterým se rozbíjí nespoutané vlny. Tato rezervace je úžasná, moc se mi líbí a vynaložené peníze jsou zde rozhodně zužitkovány, takže doporučuji navštívit.

Mlha se začíná pomalu roztrhávat a před námi se rozprostírá výhled na pacifický oceán v celé své kráse. Po cestě zastavujeme u několika vyhlídek, kde z výšky shlížíme na, modře se vlnící, oceán. Asi nejkrásnější vyhlídka je poblíž Bixby Creek Bridge, 21 km od Carmelu. V této části je kalifornská státní silnice č. 1 z velké části obklopena vysokými kopci, v dáli cesta prochází přes obří betonový most a kolem hučí oceán, je to nádherný pohled. Most Bixby byl postaven roku 1932. Jeho délka dosahuje 218 m a pyšní se největším betonovým obloukem na HW 1.

Pokračujeme dál po státní jedničce. Silnice se začíná svažovat dolů a zanedlouho už jedeme podél oceánu ve stejné výšce. Zastavujeme se u pláže, kde se sluní lachtani. Několik desítek se jich tady rochní na pláži a ploutvemi na sebe hází písek. Oproti těm z Pier 39 v San Franciscu jsou mnohem klidnější a tišší. Za plotem na ně tlemí houf turistů a snaží se zachytit nejlepší fotku. Lachtanům je to ale ukradené, jako vyvržení vorvani se rozplácli po celém obvodu a vegetují si v písku.

Čas se přehoupl do pozdního odpoledne a před námi ještě leží hezký kus cesty do LA, až k Lukovi domů. Měníme tedy plán a sjíždíme z HW 1 na dálnici, abychom nepřijely moc pozdě. Další den bude náročný, hlavně proto, že přelétáme do Washingtonu a spánek nám bude dopřán jen po několik hodin v letadle.

V městečku Cambria, zhruba 25 km dál od lachtaní pláže, si s Medy kopujeme pizzu a procházíme si malé náměstí. Všude po ulici jsou vystaveny postavičky z pohádek v životní velikosti. Potkaly jsme třeba Pepka námořníka s Olive Oylovou, nebo Mary Poppins. Útulné americké městečko, jak vyšité.

Dál už pokračujeme po dálnici a cesta tak ubíhá mnohem rychleji.

Jelikož se nám sluníčko pomalu začíná ztrácet za obzorem a vypadá to, že západ na pláži v LA už nestihneme, sjíždíme z dálnice dřív a zastavujeme na pláži v Santa Barbaře. Procházíme se po krátkém pásu, kousek od dřevěného mola, a nohy nám smáčí plazící se vlny. Obloha se zbarvila do růžovo-modro-oranžového odstínu a těch několik málo plachetnic, které ještě zůstávají na vodě, uvrhuje do stínu. Atmosféru doplňují všudypřítomní rackové, poletujíce nízko u lesknoucí se hladiny. Takže i tu malou romantiku jsme stihly :-D.

Do LA nakonec přijíždíme něco po deváté hodině večer. Luk odjel pracovně do jiného státu, ale byl tak hodný, že nám dovolil přenocovat v „taneční místnosti“, jak ji nazval. Je to místnost za garáží, v jejíž blízkosti jsme prvního večera grilovali. Nechal ji pro nás otevřenou a my se tam můžeme uvelebit na karimatkách. Jedinou nevýhodou je, že nemáme přístup na záchod, takže děláme poslední zastávku v blízkém Starbucksu, kde vytahujeme zubní kartáčky a chystáme se do pelechu.

V deset hodin už nás vyhánějí, protože otevírací doba se nemilosrdně chýlí ke konci. K Lukovi to je už jen kousek, ale ještě předtím nás čeká tankování. Cesta ze SF byla dlouhá a náš Doggík už má zase žízeň.

Jakmile po cestě zbystříme nejbližší čerpací stanici, chceme to kvapem obrátit, na to však Marťa trochu zazmatkovala a špatně si najela. To by až tak nevadilo, kdyby do nás málem nevrazil projíždějící policejní vůz. Ve chvíli, kdy se rozjíždíme, začínají blikat světýlka a show může začít.

Zastavujeme a čekáme, jak to dopadne. Marťa neumí mluvit až tak plynně anglicky, a když na ni policajt vychrlil svůj připravený monolog, obrací se na nás a plynulou češtinou nás žádá o překlad. To pána evidentně moc nepotěšilo a vypadá celkem naštvaně. Po vysvětlení, že nejsme z LA a zabloudily jsme, si bere pas a řidičák a odchází. Soňa z toho má nehoráznou radost a dává to docela hlasitě najevo. Chtěla bych vidět její reakci, kdyby seděla za volantem ona, možná by ji ten úsměv přešel. Každopádně policajt se vrací k nám s tím, že do nás málem napálil a řidičce důrazně doporučuje, aby jezdila opatrněji, protože mohla způsobit dopravní nehodu a nechává nás odjet. S úlevou, že nás právě minul flajstr, přijíždíme na benzínku. Nutno podotknout, že cesta zela prázdnotou, do teď se divím, kde se tam ten policajt vzal.

K Lukovi nakonec přijíždíme kolem jedenácté. Chvíli hledáme správný dům... ono vyznat se v těch stejných uličkách není nic lehkého. Necháváme auto na příjezdové cestě a ukládáme se v „taneční místnosti“.

Dnes jsme ujely cca 721 km /448 mil

 

Den 18. – Los Angeles – 23.09.2013

Los AngelesProbouzíme se vcelku vyspané a odpočaté. Marťa se Soňou už jsou pryč, vstaly brzo a zajely si k moři na východ slunce, a tak zbýváme u Luka jen já s Medy. Po chvíli už stepuji jak na trní, fakt bych uvítala záchod. Holky na zpáteční cestě bohužel zabloudily a přijíždí dlouho po smluvené době.

Jakmile jsme konečně kompletní, vydáváme se urychleně k prvnímu Starbucksu, kde na nás čekají záchody a umyvadla, abychom ze sebe po ránu udělaly důstojné lidské bytosti. Rovnou si dáváme i snídani a toužebné kafé, u kterého doufám, že mě nakopne do dalšího dne.

Dnes je náš poslední den na západě USA, takže se vydáváme na průzkum posledních míst z našeho seznamu. První zastávkou je pláž v Santa Monice, kde se před lety natáčela „Pobřežní hlídka.“ Je to jedna z těch hezčích, udržovaných pláží v LA. Platíme parkování na půl hodiny a boso se řítíme po rozpáleném písku. Je krásné dopoledne a slunce žne stejně mocně jako prvního dne, kdy jsme se v LA sápaly na Hollywood Hill k nápisu. Já si to mířím po pláži až k hlídkové věži, kde vidím zaparkované, ono známé, žluté auto, zatímco holky si smáčejí nohy ve vlnách Pacifiku.

Půl hodina utekla doslova jako ty vlny a my musíme pádit o dům dál. Na dvě hodiny máme zamluvenou prohlídku filmových studií Warner Bross., a tak se pomalu vydáváme do části Hollywoodu. V rychlosti ještě projíždíme částí Beverly Hills, ale vše sledujeme jen z auta, protože ve městě je děsná zácpa a čas prohlídky se kvapem blíží.

Poměrně úspěšně nacházíme parkoviště, platíme 7 dolarů za auto a vydáváme se pro lístky k hlavnímu vchodu. Máme je zaplacené předem, dokonce jsem na internetu našla i nějaký kupón na slevu, takže nás vyšly každou na nějakých 50 dolarů i s taxou.

V hlavním centru, odkud vyjíždějí vozíčky do ulic studia, se nachází také obchod se suvenýry. Ten necháváme až na konec prohlídky, abychom na něj měly více času. U pokladny dostáváme lístky s naším jménem a také vrácené peníze za Veroničin lístek. Ta se na poslední chvíli rozhodla, že tam prostě nechce a že jí to mám zrušit. No musím říct, že jsem byla v tu chvíli ráda, že s vrácením peněz nebyl žádný problém.

Chvilku před druhou hodinou už nás pouští do kinosálu, kde začíná naše VIP Tour. Sledujeme historii Warner Bros a úryvky z filmů. Poté si nás vyzvedává náš průvodce a odvádí si nás k speciálnímu vozítku. Ve skupince nás je zhruba deset, což je tak akorát. Hned ze začátku se nás ptá, co bychom chtěli vidět a my urychleně chrlíme, že Gilmorova děvčata, takže trasa je jasná, jede se na náměstí ve Stars Hollow :-).

Náš průvodce je sympatický a děsně ukecaný chlapík, který tu pusu ani na chvíli nezavře. Projíždíme zalesněnou částí s chatkou, kde to vypadá jako někde v pralese. Prý si studio často pronajímá i Walt Disney pro svá natáčení.

Pokračujeme kolem motelu, ve kterém jsou kanceláře, až k prostoru, kde je vybudované malé město s množstvím různě pojatých uliček. Makety domů jsou většinou reálné jen z jedné strany, z druhé je buď jiný dům, nebo jen lešení.

Když projíždíme ulicemi, průvodce nás nabádá, abychom měli oči otevřené, že prý možná uvidíme Sheldona Coopera. Je to totiž den, kdy se natáčí další díl seriálu The Big Bang Theory. Bohužel, nemáme štěstí a nikoho známého nepotkáváme za celou naši prohlídku. Nejdál k natáčení se dostáváme u dveří k jednotlivým „stage“ :-), např. na třetí ulici vidíme the Friends stage s číslem 24, The Big Bang Theory a také místo, odkud se vysílá úspěšná show Ellen Degeneres, která by dle průvodce měla co nevidět začínat, ale její auto na parkingu ještě není, místo s jejím jménem zeje prázdnotou :-)… asi akademická čtvrthodinka.

Nad dveřmi každé „stage“ je velké světlo, když svítí červeně, znamená to, že kamery jsou v provozu a vstup je tam zakázán.

Obkroužili jsme část studia a už zastavujeme na – nám všem velmi známém – náměstí. Opouštíme naše autíčko a vrháme se na průzkum. Po pravé straně máme kostel, po levé straně Stars Hollow High School, v tuto chvíli tedy Rosewood City Hall a kousek od něj Lukovo bistro, zmrzlinářství a obchod Taylora Doose, banku aj. Vše už se nese v dekóru pro seriál Pretty Little Liars, ale i tak vidíme ony podobnosti.

Vedlejší ulicí se dostáváme k domku děvčat Gilmorových. Interiér se natáčel jinde, takže dům je v podstatě jen prázdnou kulisou. Prošli jsme skrz dům a najednou se ocitáme na prahu domu Sookie St. James :-). Kolem dokola jsou další známé domky, které jsem viděla v jiných seriálech nebo filmech.  Je to zvláštní pocit tady stát, jako bychom se ocitli v onom filmu.

Nastupujeme zpět do vozíčku a upalujeme shlédnout makety aut. Vesměs to jsou různé druhy černých sršňů z filmu Batman, ale také vidíme dodávku Scoobyho gangu, starý Ford Anglia z Harryho Pottera, motoped z filmu Karlík a továrna na čokoládu, či vnitřek rakety z the Big Bang Theory.

Naše tour pokračuje skrz studio, respektive skrze nachystané interiéry dalších filmů. Zajímavé je, že je to jen kostra, prostě holé stěny a za okno se natáhne plakát, aby obrazy vyznívaly realisticky. Z okna můžete tedy vidět sousedství, nebo jen tmu, když se filmuje večer.

Dostáváme se až do místnosti, kde se natáčeli Friends. Respektive, stojíme v kavárničce Central Perk, kde se přátelé každý den setkávali. Máme dovoleno vyzkoušet si známou Sofa a náš průvodce každého z nás s nadšením fotí :-).

Pokračujeme k tzv. „obchodu“, kde si designéři chodí vybírat doplňky, nábytek či další věci, potřebné pro svůj film. Je tady např. vyřezávaná skříň, která byla použita v dílech Gilmorových děvčat, coby nábytek v Gilmor Manor Emily a Richarda. Víc věcí ale nepoznávám, na takové detaily ve filmech nekoukám :-D.

Naše poslední zastávka směřuje do muzea. Foťáky musíme tentokrát schovat, je tady zákaz focení. Ve vitrínách je vystaveno oblečení z různých filmů, např. Pretty Little Liars, Batman apod.  Muzeum má dvě patra, přičemž vrchní je věnované výhradně filmu Harry Potter. Mají zde i maketu moudrého klobouku, který smíme vyzkoušet, a tak neváhám a nechávám si nasadit klobouk na hlavu. Ten po chvíli vykřikuje: „Gryffindor. Trochu zklamaně, že to nebyl Slytherin, jej sundávám a jdu si projít kostýmy od Severuse Snapea, Hermiony Grangerové, Albuse Brumbála a dalších.

O dvě a čtvrt hodiny později nás skvělý průvodce vysazuje před hlavním vchodem a loučí se s námi. Ještě se chvíli zdržíme v obchodě a nakupujeme suvenýry. Z trička s kočičkou a celým textem Soft Kitty z the Big Bang Theory mám radost :-).

Plné zážitků nasedáme do auta a míříme na letiště. Dálnice jsou ucpané, a tak nám cesta zabírá mnohem víc času, než jsme původně plánovaly. Odlétáme z letišti v Long Beach, což je trochu mimo LA. V autopůjčovně Alamo odevzdáváme našeho Dodgíka, balíme všechny věci – to nám zabírá zhruba půl hodiny (přeci jen jsme v tom autě prakticky žily), přičemž se rychle stáváme velkou atrakcí pro ostatní – vyhazujeme odpadky, Verčinu matraci věnujeme paní z půjčovny a už pádíme k letištní hale.

Naše osazenstvo se v tuto chvíli opět mění. Opět se k nám přidává Verča, zatímco Soňa se loučí a míří směr hlavní letiště v LA – LAX.

Tentokrát jde všechno rychleji. Necháváme si odbavit zavazadla a získáváme palubní vstupenky. Letadlo odlétá na čas, a tak se uvelebujeme na svých místech, od letušky dostáváme noční balíček – klapky na oči a špunty do uší. Ještě chvíli sledujeme poslední záběry na nasvícené LA, loučíme se se západem a usínáme, abychom byly odpočaté na další dobrodružství na východě.

Dnes jsme ujely cca 110 km /68 mil.

Den 19. – Washington D.C. – 24.09.2013

Washington D.C.Let z LA do Washingtonu D.C. trval zhruba 4,5 hodiny. Letadlo nízko-nákladové společnosti Jet Blue je úplně něco jiného, než nízko-nákladovky v Evropě. Prostě větší luxus. Dostaly jsme pití i nějaké sušenky během letu, to by se u Ryanair stát nemohlo :-). Podařilo se mi usnout na pár hodin, ale žádná sláva to teda nebyla. Spoléhám tedy na adrenalin, který spolu s kofeinem sehraje roli kopance a dodá mi energie vydržet celý den na nohou.

Na letiště Dulles, pár kilometrů od Washingtonu, přistáváme kolem páté hodiny ráno, s časovým posunem +3 hodiny. Ještě na letišti sedáme do otevřeného Starbucksu a dáváme si snídani a kafe. Už se to stává pomalu tradicí. Když se řekne Starbucks nebo McDonalds, každý cestovatel ihned porozumí sdělení – záchod, kafe a free wifi ;-).

V 6:30 už nasedáme do autobusu, který nás doveze do centra Washingtonu. Jízda stojí zhruba 6 dolarů na osobu…. my máme spoustu drobásků, které jsme daly tak nějak dohromady, abychom nemusely měnit velké papírové – akorát nám zatěžují peněženku. Posíláme Medy s plnou hrstí napřed, aby koupila lístek pro všechny. Když jednu po druhé začíná házet do pokladničky, řidič jen zmoženě přihlíží a za námi se tvoří fronta. Po chvíli už to nevydrží a, po 6 dolarech a nekonečné době, její počínání zastavuje s tím, že je to OK a můžeme si nasednout všechny čtyři… očividně vyděšen, že by tam stála celý den, dokud by nezahltila kasičku :-).

Do centra to z letiště trvá zhruba 45 minut. Poté ještě přestupujeme na metro a přijíždíme na Union Station, poblíž Kapitolu.

Holky se rozhodly udělat si zrovna teď pořádek ve svých věcech, a tak zůstáváme ještě další hodinu trčet na nádraží. Mezitím si stíhám alespoň vyčistit zuby a udělat ze sebe člověka… krásný to pocit. Než se holkách podaří přeskládat celou krosnu, zbývá nám zhruba 15 min. do předem zarezervované prohlídky Kapitolu, takže musíme pohnout kostrou.

Přicházíme k jediné úschovně zavazadel na nádraží a zůstáváme stát s pusou dokořán jako bacil, co prvně spatřil lékárnu. Za 3 zavazadla po nás chtějí 40 dolarů. To už hraničí s vydíráním. Bohužel už nemáme žádný čas na hledání nějakých hotelů, kde by se eventuálně dal nechat bágl za menší poplatek, takže nemáme na výběr. Problém je v tom, že já, Marťa a Medy máme po jednom batohu, kdežto Verča 2 kufry. A i když se Medy nabídla, že si to zaplatí sama, protože ve Washingtonu zůstává o den déle, stále nám jedno zavazadlo nadbývá. Snažím se paní diplomaticky přemluvit, ať jí to započítá jako jedno zavazadlo, když je sváže k sobě… ani za nic, mařka jedna. Nakonec si to Verča platí sama, když má víc zavazadel a my tři se skládáme.

Takže jedna velmi cenná rada pro ty, co neradi utrácejí za nesmysly: nenechávejte své zavazadlo na Union Station, je to nekřesťansky mastné, raději si najděte něco poblíž za rozumnou cenu! Vždy se najde místo, když máte čas hledat.

Upalujeme ke Kapitolu a hledáme vchod pro turisty. Trochu bloudíme, ale pokaždé se setkáváme s ochotou zdejších lidí, kteří nás vždy nasměrují správným směrem. U vchodu musíme vyhodit flašku s vodou a další tekutiny, které nejsou povoleny, a poté už procházíme kontrolou – jako při nástupu na palubu letadla. Ta je ostatně skoro všude od jedenáctého září, takže už víme, jak to probíhá.

Prohlídka je zamluvená na 9:30, ale i když přicházíme později, nic se neděje. Vyzvedáváme si vstupenky, fasujeme mapku a přidáváme se k nejbližší skupince.

Budova Kapitolu je jedna z nejznámějších v hlavním městě. Slouží jako místo shromáždění zákonodárného sboru Spojených států. Skládá se ze Sněmovny reprezentantů a senátu. Základní kámen budovy byl položen roku 1793 Georgem Washingtonem.

Během prohlídky máme možnost nahlédnout do místností, kde se projednávají různé zákony. Prošly jsme další kontrolou, abychom se dostaly do místnosti s balkónem pro veřejnost… vypadá stejně, jako ta ve filmu „Pravá blondýnka 2“. V tuto chvíli je zde jen pár senátorů (takže asi jako u nás ve všední dny :-D) a my po pěti minutách docházíme k názoru, že náš čas raději strávíme prohlídkou dalších zajímavých míst… jinými slovy, byla to nuda.

Cestou zpět to bereme přes knihovnu, která je s Kapitolem spojená dlouhou chodbou. V místním gift-shopu si s Marťou kupujeme vlajku, abychom zapadly mezi Američany :-) – a taky trochu suvenýr z cest). Američané jsou velcí vlastenci. Vlajky mají vyvěšené snad všude, někteří si je na noc dokonce osvětlují.  No co už, proti gustu žádný dišputát.

Naše další cesta, nyní už bez Medy, která se rozhodla jít si po svém, vede k Bílému domu, ale protože prohlídka Kapitolu trvala něco přes hodinu, vyhládlo nám. Po cestě se zastavujeme v Mekáči, kde také využívám nabídky bezedného kelímku a plním si i svou prázdnou láhev. Po dnešní, téměř probdělé noci, přijde trocha Colči vhod.

Bílý dům je obehnán plotem zvídavých turistů, ostatně jako každá zajímavost, takže už nás to ani nepřekvapuje. Prodraly jsme se skrz některé čumily až k plotu. Na balkóně se v tu chvíli mihla nějaká postava… Obama to z bezpečnostních důvodů být nemohl, ale my i tak věříme, že ano – ono vidět jen člena ochranky nezní tak zajímavě, že :-)?

Když procházíme skrz National Mall, vytáčí mě pohled na obelisk, zastavěný lešením. Byl by z něj krásný výhled, ale kvůli rekonstrukci je bohužel zavřený. Musíme se tedy spokojit jen s výhledem na schovaný monument a pokračujeme dál k Lincolnovu památníku.

Cestou se zastavujeme u památníku II. Světové války. Sestává ze dvou věží, z nichž jedna znázorňuje Pacifik a druhá Atlantik. Po okraji jsou umístěny žulové kameny s názvy jednotlivých států a uprostřed je vybudovaná fontána.

Lincolnův památník, postavený k úctě amerického prezidenta Abrahama Lincolna, se nachází na konci dlouhé vodní nádrže Reflecting Pool. Byl navržen ve stylu antického chrámu a připomíná athénský Pantheon. Vně „chrámu“ je umístěna obří socha prezidenta Lincolna, usazená v křesle, kterou zhotovil sochař Daniel Chester French z 28 mramorových kvádrů. Dosahuje výšky 5,8 m. Přímo nad sochou je vytesán nápis: IN THIS TEMPLE AS IN THE HEARTS OF THE PEOPLE FOR WHOM HE SAVED THE UNION THE MEMORY OF ABRAHAM LINCOLN IS ENSHRINED FOREVER.

Doplňujeme suvenýry v místním Gift-shopu – mají tady kopie např. americké ústavy, starých dolarů atd., poté se rozdělujeme. Holky se chtějí ještě fotit či co a já upaluji do dalšího státu. Mým cílem je Arlingtonský hřbitov, který se nachází kousek za Lincolnovým památníkem, ale protože leží již za řekou Potomac, je z geografického hlediska brán jako součást státu Virginia.

Procházím přes Arlington Memorial bridge a vydávám se do kopcovitého terénu, plného bílých náhrobních kamenů, které jsou za sebou naskládané v úhledných řadách. Jsou zde pohřbení američtí vojáci, kteří zahynuli v současných válkách, ale také za americké občanské války – Jih proti Severu. Hřbitov je mezi Američany považován za „svatou půdu“.

Moc informací o hřbitově nemám, a tak se spíše procházím a úplnou náhodou nacházím místo posledního odpočinku J. F. Kennedyho, jeho ženy Jacqueline a bratra Roberta. Nad kamennými deskami s jejich jmény plápolá věčný oheň.

Z celého hřbitova je také nádherný pohled na Washington D.C., kterému v dálce vévodí Kapitol a Obelisk.

Při návratu potkávám kousek od hlavní brány Marťu. Jde sama, Verča už byla prý unavená, a tak se vrátila na nádraží. Ukazuji jí směr k hrobu s věčným plamenem a zmoženě sedám na lavičku. Nedostatek spánku a únava z celé dovolené na mě doléhá a moje nohy se mění v olovo. Mám na své naplánované trase ještě pár zastávek, a tak malý odpočinek přijde vhod.

Ve chvíli, kdy se Marťa vrací z obhlídky, mám už alespoň část energie zpět. Společně se vydáváme zpět k Lincolnovu památníku. Před tím tam bylo moc turistů, takže se nedalo moc dobře fotit a já chci fotku s obeliskem. Další půl hodinu se tedy bavíme tím, že vymýšlíme různé pózy a fotíme a fotíme – ano… přesně ty tradiční, naprosto příšerně kýčovité turistické fotky :-).

Od Lincolnova památníku se vydáváme směrem k dalšímu památníku, tentokrát věnovanému veteránům z Korejské války. Zaujaly nás sochy vojáků v nadživotní velikosti, rozmístěné v ohrazené trojúhelníkové části, zakončenou pamětní deskou, která se nachází uprostřed půlkruhu, tvořeném stromy, a v samém středu se do výše tyčí stožár s americkou vlajkou.

Kousek dál se nachází nejmladší památník, který byl otevřen teprve v roce 2011. Jako jediný není zasvěcen prezidentovi či válce, nýbrž afroamerickému bojovníkovi za lidská práva, Martinu Lutheru Kingu. Památník je obrovský, vstupuje se k němu malou uličkou, tvořenou dvěma kameny z bílé žuly, které symbolizují „Horu zoufalství“ až ke „Kameni naděje“, jak napovídá nápis vyrytý z boku sochy: Out of the Mountain of Despair, a Stone of Hope. Po obvodu celého památníků se nacházejí výňatky z mnoha Kingových proslovů a kázání, přičemž nejznámější je „I have a dream“.

Od památníku je krásný výhled na poslední místo, které chci navštívit – Jefferson’s Memorial. Kopulovitá bílá stavba z dálky připomíná iglú, avšak její obvod je tvořen bílými sloupy. Chvíli se kocháme pohledem na stavbu, jejíž odraz se zrcadlí na hladině zátoky řeky Potomac. Poté se vydáváme kolem vody až k památníku, v jehož středu se tyčí obří bronzová socha třetího prezidenta Thomase Jeffersona, nazývaného též „Otec zakladatel.“

Pomalu se blíží čas našeho odjezdu a my se chtě nechtě musíme vydat zpět na Union Station. Původně jsme si myslely, že cestou ještě zvládneme nějaké muzeum. Na National Mall je jich spousta a každé něčím zajímavé. Ale bohužel už je po šesté hodině a všechno je zavřené. Mrzí mě, že jsem neviděla ani jedno, ale nedá se nic dělat… holt jeden den na návštěvu Washingtonu D.C. není moc.

Na nádraží se potkáváme s Verčou, kupujeme si nějaké jídlo, ať neumřeme hlady, když už jsme se probojovaly tak daleko, a vydáváme se hledat náš spoj. Dlouho dopředu jsme si koupily přes internet jízdenky do NYC se společností Megabus. Cesta nás stála 3 dolary na osobu. Měly jsme štěstí a koupily jízdenky ve chvíli, kdy společnost otevřela nové období, a my urvaly první jízdenky. Poté už cena jen a jen stoupala.

Loučíme se s hlavním městem USA, usazujeme se v zadní části busu a zkoušíme usnout. Jsem unavená a přešlá, ale bohužel ne a ne zabrat. Celou cestu až do New Yorku jsem oka nezamhouřila. Bylo to nějakých 5 hodin dlouhé jízdy a na Manhattan se dostáváme až někdy kolem půlnoci.

První dojmy z New Yorku jsou takové všelijaké. Velké rušné město, utápějící se v nočním oparu. I v tuto dobu je zde spousta lidí. My už ale chceme co nejdříve do sprchy a do pelechu. Bereme si žluté taxi a necháváme se zavést do našeho hostelu.

Ubytování v NYC, zvlášť v části Manhattan, je opravdu drahé. Hledala jsem dlouho na všech možných serverech, ale nenašla jsem nic levnějšího, než cca za 900 Kč na noc za osobu. Je to hostel, nijak zvlášť luxusní, ale je to jen na přespání. Bohatě nám to stačí. Navíc jsme měly štěstí a našly soukromý pokoj pro nás tři, takže se nemusíme dělit s dalšími neznámými lidmi.

Dnes jsme ujely zhruba 450 km a ušly tak 20 km :-).

 

Den 20. – NYC – 25.09.2013

New YorkProbouzíme se celkem odpočaté do slunného dne. Za okny je slyšet ruch velkoměsta, a tak se konečně vyhrabeme z postele. Dáváme si rychlou sprchu a malou snídani (kafe a mini-koblížky). Snídani jsme v ceně neměly, proto nás i tak malá svačinka mile překvapila… zvlášť ta káva je jako dar z nebes :-). Už nadobro se loučíme s Verčou, která se přesouvá za kamarádkami, domlouváme cenu za úschovu zavazadel (usmlouvaly jsme ji za polovinu, pánovi jsme se evidentně líbily :-D) a pak už s Marťou míříme vstříc velkoměstu.

Ačkoliv se nepovažuji za člověka, který by měl problém se zorientovat v cizích městech, tak Manhattan je vskutku oříšek. Na první pohled vše připadá snadné – názvem většiny ulic je číslo s označením, zda se jedná o západní či východní část. Následně stojíte před hostelem a zíráte do mapy, víte naprosto přesně, kde je to zatracené metro, kterým směrem se k němu vydat… ale v realitě se rozhlédnete doprava, pak doleva a v té chvíli vám každý směr přijde jako západ a vy jste v háji. Takže není divu, že se několikrát vydáváme opačným směrem, a tak se cesta k, vcelku blízké stanici metra, protáhla.

Zorientovat se na Manhattanu je složité, ale mnohem složitější je zorientovat se pod Manhattanem. Na nejbližší stanici metra si kupujeme třídenní lístek na MHD. Máme v plánu několik přejezdů, a tak nám celodenní jízdenky na 3 dny přišly jako nejlepší řešení. Máme dokonce i mapu zdejší podzemky… ale ve většině případů je nám k ničemu. To si tak jdete podle mapy, barviček a šipek přímo v metru a čekáte, že na tomto nástupišti opravdu zastaví vlak, který by měl podle směru na šipce dojet na dolní Manhattan, abyste následně zjistily, že jede úplně jiným směrem. Zlatý Londýn, tam jsem se neztratila nikdy. Nakonec zjišťujeme, že i když ten složitý systém konečně pochopíte, stejně vás něčím překvapí a vy opět zůstanete trčet na špatné straně.

S úlevou se po několika desítkách minut dostáváme na stanici Grand Central Terminal. Toto nádraží patří k největším nádražím na světě. Táhne se od 42. až po 97. ulici a má celkem 44 nástupišť a 67 kolejí. My však jen nakukujeme do hlavní budovy, kde se nachází dlouhá hala s mramorovou podlahou, v jejímž středu se nachází hodiny s ciferníky, obrácenými do všech čtyř světových stran. Je zde hodně obchodů a restaurací, pokud má člověk hlad, Grand Central Terminal je prý výborným místem… my jsme však žádnou specialitu na tomto nádraží nevyzkoušely.

Metrem pokračujeme na dolní Manhattan. Zastavujeme se na Union Square Park, kde se nachází socha prvního prezidenta USA – George Washington. Dle popisku se jedná o nejstarší sochu v NYC, postavenou v roce 1865 H. K. Brownem.

Dál se přesouváme k Washington Square Park. Tento rozsáhlý park byl, jak už název vypovídá, pojmenován po prvním prezidentovi USA. Uprostřed parku se nachází kruhové náměstí s fontánou a obloukem Washington Square Arch, který byl postaven již roku 1889. Za obloukem se táhne nejznámější ulice v NYC – 5. Avenue. Sedáme s Marťou k fontáně a na chvíli se kocháme výhledem. Chvílemi je mezi sprškami vody vidět i duha. Dneska je krásné počasí a celkem vedro, a tak vodu, která na nás občas z fontány vyšplíchne, vítáme s otevřenou náručí.

Odpoledne pokračujeme k Empire State Building. Marťa volí cestu pěšky, já mířím k mému oblíbenému dopravnímu prostředku - metru. Z předchozího dne v D.C. jsem si přivezla obří puchýře na chodidlech a jsem ráda, že ujdu aspoň něco. Štve mě to, raději bych si to prošla pěšky, ale co se dá dělat… holt když někdo neumí pořádně šmatlat...

Empire State Building mě ničím nezaujala. Obyčejný mrakodrap. Dovnitř jen nakukuji a zjišťuji, že přes security se mi procházet nechce, a tak pokračuji dál po 5. Avenue k budově národní knihovny.

The New York public library se nachází jen pár bloků od Empire State Building. Jedná se o jednu z největších veřejných knihoven na světě, nachází se zde kolem 20 mil. svazků. Vchod do mramorové budovy střeží sochy dvou lvů, původně pojmenovaných podle zakladatelů – Leo Astor a Leo Lenox… později však dostaly sochy oficiální názvy „Patience“ a „Fortitude“. Budova posloužila také jako kulisa několika známým filmům – např. Spiderman, Den poté či Stroj času.

Je zde free Wifi, a tak se tady chvíli zdržuji a čekám na Marťu. Ta se objevuje chvíli po mě.

Poslední zastávkou dnešního dne je vyhlídka na vrcholu GE Building, což je největší budova v Rockefeller Center - the Top of the Rock. Dáváme jí přednost před vyhlídkou na vrcholu Empire State, protože nás zaujala svým výhledem. Vstupné stojí 25 dolarů, tedy stejně jako na Empire State. Budova má 259 metrů a 70 pater, sídlí zde televize NBC.

Výtahem se dostáváme do nejvyššího patra a vstupujeme na vyhlídku, která má několik teras. Ničím nerušený výhled a prostor pro fotky je však z té nejvyšší. Na jedné straně pozorujeme rozsáhlý Central Park, který je takřka přímo pod námi, na straně druhé Empire State Building v celé své kráse. V dálce je vidět i nově postavená budova One World Trade Center, přezdívaná Freedom Tower.

Vzhledem k pozdnímu odpoledni bohužel nemáme nejlepší světelné podmínky pro focení, ale výhled je přesto dech beroucí. Můj žaludek sice při pohledu dolů dosti protestuje, ale je mu to k ničemu… pro tentokrát svůj strach z výšek překonávám, ačkoliv respekt zůstává na svém místě :-). Tam nahoře vám vše přijde tak strašně malé, jako by to bylo postaveno z lega. Najednou zapomenete, že se nacházíte na nejrušnějším místě Spojených států.

Když se začíná připozdívat, vydáváme se do hostelu vyzvednout batohy. Náš hostel Budget Inn se nachází na východní straně 34. ulice. Ačkoliv to na mapě vypadá celkem blízko, je to několik bloků, a tak opět míříme na metro.

Marťa má potíže s jízdenkou a nechce ji to pustit přes turnikety. Musí počkat tak 20 minut, než to může zkusit znovu. Batohy si ale musíme vyzvednout do určité hodiny, a taky máme domluvený sraz s Ivou, která se vrací z Washingtonu D.C., a tak jedu napřed. Dostávám se na správnou zastávku, ale opět se vydávám špatným směrem. Orientace je zde tak snadná, až se stane komplikovanou. Po chvíli bloudění se konečně dostávám do hostelu, vyzvedávám batohy a čekám na Marťu. Ta přichází až téměř za hodinu… no nejsem jediná, kdo zabloudil.

Ivu naštěstí ještě chytáme na místě srazu. Další dvě noci máme spát u Angie, kterou Medy našla přes couchsurfing. Má byt pár bloků od Central parku. Celkem snadno nacházíme vysoký dům a s úlevou vcházíme dovnitř. Překvapuje nás vrátný, který nás navádí k správnému bytu… přesně jako z amerických filmů :-).

Angie je skvělý hostitel. Je vidět, že couchsurfingem opravdu žije. Každý týden je u ní nějaký host z té či té části Země. Většinou hostí několik couchsurferů naráz. V bytě s ní bydlí i její spolužačka z univerzity, takže je tam pořád živo. Asi jako byty v Anglii, i ten v NYC je hrozně maličký. Tři pokoje, obývák a pidi kuchyně, kde se člověk téměř ani neotočí. S námi je tady ještě jedna holčina z Amsterodamu a mladý německý pár, takže převažuje starý kontinent :-).

S Marťou a Medy máme pro sebe obývák, jelikož jsme si z našeho campingu po západě USA přivezly svoje postele s celou výbavou - karimatky a spacáky. Chvíli klábosíme s ostatními a přijímáme několik dobrých rad, co v NYC vidět a zažít a nakonec unavené padáme do spacáků.

 

Den 21. – NYC – 26.09.2013

New YorkRáno vstáváme brzo, abychom získaly lístky na Broadway. Žádnou kulturní vložku jsme sice neplánovaly, ale Angie nás celkem navnadila, a tak proč ne :-). Každé divadlo ráno v den představení doprodává lístky, aby se naplnilo co nejvíce míst. Cena lístku jde výrazně dolů. Je to sice tak 50/50, že se na vás dostane, ale za zkoušku nic nedáte. A tak už v 8 ráno postáváme všechny tři společně s Angie a Mei-ing z Amstru ve frontě na lístky… Němci doma vyspávají jetlag. Jdeme na klasiku – Chicago.

Kasa se otevírá až v 9 hod., přesto už je tady dost lidí, před námi i za námi. Ve frontě se střídáme, abychom si mohly odskočit na snídani do vedlejšího Sturbucks, popřípadě pořídit pár fotek z Time Square. Lístky nakonec kupujeme za krásných 30 dolarů  a dokonce máme s Medy a Marťou sedadla vedle sebe.

Loučíme se s Angie a Mei-ing a metrem se vydáváme na dolní Manhattan, kde máme zarezervovanou prohlídku memoriálu 9/11, neboli Ground Zero.

Dříve na tomto místě stála „dvojčata“, jak se přezdívalo dvěma nejslavnějším identickým mrakodrapům. Dnes však na místě bývalého Světového obchodního centra, které bylo zničeno 11. 09. 2001 při teroristickém útoku, stojí dva památníky, jež slouží jako pietní místo všem obětem útoku. Dva totožné bazény, které kopírují základy každého z dvojčat, nesou vyrytá jména téměř 3 tisíc obětí. Po obvodech všech čtyř zdí padá voda, která v samém středu stéká do obrovské prázdnoty. Kolem bazénů jsou vysázeny stromy, které představují symbol míru. Už jen samotná procházka ve vás zanechá pocit mrazení a s každým dalším přečteným jménem se ten pocit násobí.

V květnu byla dokončena budova One World Trade Center, přezdívaná též Freedom Tower. Tento mrakodrap je postaven vedle memoriálu 9/11 a se svou výškou 591 m se stává důstojným nástupcem „dvojčat“.  V nejvyšším patře se nachází vyhlídka, ta ale v době naší návštěvy ještě otevřena není. Na zpáteční cestě si procházíme část expozice věnované útoku a následně míříme dál do finanční čtvrti.

Na Wall street se nachází většina amerických burz – NYSE, NASDAQ atd.  Kolem vás spěchají lidé v kvádrech a kufříky, pokud tedy nenarazíte na houf turistů. Ulice není v podstatě ničím zajímavá, až na bronzovou sochu býka z Wall street, která stojí v menším parčíku opodál - Bowling Green. Socha byla postavena coby upomínka „síly a moci amerického lidu“ po krachu na burze v roce 1987, jež nese název „černé pondělí“. V dnešní době je turistickou atrakcí, hned vedle Sochy Svobody.

Kupujeme si lístek na Liberty Island a trajektem se necháváme odvézt k Soše Svobody. Cestou se nám otevírá krásný výhled na dolní Manhattan, v jehož čele září nová budova Freedom Tower. Cesta trajektem netrvá dlouho a už vystupujme na ostrově. Bohužel už neměli lístky do koruny sochy a na nižší ochozy nám přišlo zbytečné si připlácet, a tak jsme se spokojily jen s procházkou kolem ostrova. V informačním centru si vyzvedáváme audio průvodce, který nás seznamuje s historií.

Socha Svobody byla darem Francie, a symbolizuje přátelství a pomoc, kterou Francie poskytla osadníkům v boji za nezávislost v roce 1776.  Byla rovněž vyjádřením sympatií nově vzniklé republice. Konstrukci sochy navrhl Gustave Eiffel, jehož dalším známým dílem je Eiffelovka v Paříži. Dar byl slavnostně předán 4. července 1886, tedy symbolicky na Den nezávislosti. Dnes je na seznamu UNESCO.

V odpoledních hodinách se od nás Iva trhá a my se s Marťou vydáváme na obhlídku Brooklynského mostu. Chvíli tápáme, kudy to nejlépe vzít… trochu jsme zabloudily a dojely přímo do Brooklynu, nakonec však nalézáme tu správnou trasu a vracíme se. Most je zrovna v rekonstrukci (už mě to ani nepřekvapuje), takže část z něj pokrývají plachty a lešení. Procházíme jen malou část a vracíme se zpět, protože hlady už šilhám.

Po rychlé svačince už mám opět energii a hurá na nákupy. Všude kolem nás prochází lidé s taškami Macy´s, což je největší obchoďák v NYC. Tak si říkáme, že už musíme být blízko… a hledáme a hledáme… procházíme několika bloky křížem krážem, ale po obchoďáku ani stopa. Ztratily jsme tím dost cenného času, a tak na to kašleme a jedeme rovnou na Time Square. Tam se na chvíli rozdělujeme a pokračujeme za nákupy každá samostatně.

Já si to mířím do Gapu, kde beru první triko s dlouhým rukávem, na který ve slevě natrefuji… Když jsme ráno vycházely, bylo krásné a teplé počasí, a tak jsem si frajerka vyšla jen v tričku s krátkým rukávem. Teď je však chladněji a nás čeká ještě divadlo, takže mi nic jiného nezbývá, aneb nějak si ty nákupy přeci odůvodnit musím :-).

Po obchodech s oblečením nesmí chybět ani návštěva velkého obchodu M&M s figurkami v životní velikosti. Mají tady nejen bonbóny různých příchutí, ale také hračky, oblečení a jiné, hrozně potřebné, předměty… no moji dětské části duše se to líbilo.

Time Square je za tmy úžasné místo. Samozřejmě je všude hafo lidí, ale také různí exoti v křiklavých kostýmech… obzvlášť se mi líbí kovboj, který se tu nakrucuje jen v bílých slipech, vysokých botách a klobouku.

S Medy a Marťou se scházíme před divadlem na Broadway, o chvíli později přichází i Angie s Mei-ing. Místa máme na balkóně, odkud je celkem slušný výhled na pódium. Představení je úžasné a rozhodně nelituji, že jsme na něj neplánovaně zašly. Nerozuměla jsem tedy úplně všemu, ale kontext jsem pochytila.

 

Den 22. – NYC a odlet domů – 27.-28.09.2013

New YorkNáš poslední den, resp. poslední půl den, v New Yorku. Marťa vstala brzo a vydala se na obhlídku muzeí. My ostatní si pospáváme déle, dnes nás čeká jen výlet do Central Parku.

Angie si sbalila svůj skateboard a společně s Medy, Mei-ing a třemi dalšími couchsurferi se vydáváme do parku. V půjčovně se nám daří usmlouvat lepší cenu a na hodinu si půjčujeme kola za cca 15 dolarů. Central Park je obrovský a projít ho po svých by nám zabralo věčnost. A navíc, na kole to bude mnohem zajímavější. Tak nasedáme a vyrážíme za trochou přírody.

Názvy jezírek a rybníků zde mají velmi originální názvy – the pool, the lake, the pond J. Jen to největší jezero nese název Jacqueline Kennedy Onasis Reservoir. A tam vede naše první cesta. Zastavujeme u Mayor John Purroy Mitchel Memorial, kde necháváme kola a běžíme nahoru. Jezero má rozlohu 106 akrů a je z něj hezký výhled na protější budovy Manhattanu, které se zrcadlí na jeho hladině.

Pokračujeme dál k jezeru Harlem Meer, kde se na pár minut rozvalujeme v trávě a jen tak relaxujeme a tlacháme. Nejraději bych tady ležela celé dopoledne, slunila se a kochala výhledem, ale bohužel čas výpůjčky se rychle blíží ke konci. Cestou zastavujeme ještě u dalších jezírek a rybníků. Když se procházíte kolem tiché hladiny, kterou obklopují stromy a keře, jejichž listí hýří podzimními barvami a v dálce stojí malý, osamocený kamenný most, najednou vám vůbec nedochází, že se nacházíte v centru nejrušnějšího města, kde je živo i v tu nejvíc nekřesťanskou ranní hodinu. Je to úžasné místo na relax.

Cestou zpět k půjčovně se navštěvujeme místo zvané „Strawberry Fields“ – je to památník věnovaný Johnu Lennonovi, členovi skupiny Beatles. Místo nese název podle písně Strawberrty Fields forever. Uprostřed je mozaika s nápisem Imagine, která rovněž odkazuje na slavnou píseň.

Vracíme kola a rozcházíme se každý jiným směrem. Já se ještě vracím k jednomu místu, které jsem si chtěla projít – the Pond, ze kterého je výhled na nejslavnější hotel v New Yorku – Plaza, obklopený mrakodrapy. Bohužel se i ten zrovna opravuje, a tak je z větší části zakryt lešením. V rychlosti procházím kolem vody a pak už mířím k nejbližší zastávce metra… chybí mi koupit poslední suvenýr z mých cest.

O chvíli později už se vracím k Angie do bytu, v tašce nové Conversky a úsměv od ucha k uchu :-D. Balíme poslední věci, loučíme se s Angie i ostatními a míříme na JFK. Angie nám popsala, jak se nejrychleji dostat na letiště, a tak se vydáváme dle jejich pokynů. Medy nás kousek doprovází a pak už se loučíme i s ní. Pokračovala ještě k Niagarským vodopádům, než se vrátí zpět do Evropy. Ach, jak ji to závidím.

Byly to super tři týdny, které uběhly až moc rychle. Ani jsme se nenadály a už s Marťou sedíme ve zpátečním letadle směr Vídeň, s přestupem v Londýně.

JFK je největší letiště, na kterém jsem dosud byla. Nicméně vše je krásně popsané, takže jsme se neztratily. Novinkou je pro mě odbavení. Check-in si děláme v automatu, který nám vyplivnul letenky a batohy házíme k samoodbavovací přepážce opodál. Doufám, že se s ním ještě někdy setkám :-).

Letadlo odlétalo z JFK se zpožděním, takže při přestupu v Londýně máme teď celkem frmol. Ke gatu přicházíme na poslední chvíli.

Ve Vídni marně čekáme u jezdícího pásu a hledáme svá zavazadla. A jak se tak koukám kolem sebe, nejsme v tom sami. Cestující, kteří také letěli z New Yorku, jsou na tom stejně. Když už pás zeje prázdnotou, vydáváme se k přepážce, abychom nahlásily ztrátu zavazadel. Zatímco my jsme návazný spoj stihly, naše batohy už takové štěstí neměly. Prý zůstaly v Londýně. Domů se tedy vypravujeme jen s příručním batohem.  

Doma unaveně padám za vlast a chystám se prospat celou neděli :-).

 S mojí bagáží se potkávám až o čtyři dny později… pán mi krosnu přivezl až do práce :-), takže suma-sumárum: byly to skvělé 3 týdny na které ráda vzpomínám a snad se někdy poštěstí a na některá místa se znovu vrátím. 


Vydáno: 5.11.2017 16:23 | 
Přečteno: 362x | 
Autor: Cathia
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Kontrola
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Nebyly přidány žádné komentáře.

TOPlist
© 2010 - 2017 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2017  •   CMS - Sunlight