Čt 17. října    slaví: Hedvika
Kategorie: Road Trip "divokým" západem" USA - 2013

Den 12 - 16: Kalifornie

Vykládáme Verču v Las Vegas a pokračujeme už jen ve čtyřech směr Death Valley, kde panují děsná vedra. Nadobro jsme opustily Utah a nyní nás čeká už jen slunečná Kalifornie. Z Death Valley, kde nám téměř po cestě došel benzín, pokračujeme k NP Yosemitte, ale cestou ještě zastavujeme v Bodie - Městečku duchů a u Mono Lake, jezera s úžasnými útvary. Po dvou týdnech přijíždíme zpět do větší civilizace a navštěvujeme hipisácké San Francisco, kde přespáváme na Bobové jachtě.

Den 12 – Death Valley – 17.09.2013

Death ValleyRáno se vetřelo až bolestně brzy. Vůbec se mi nechce otevírat oči, ale čeká nás dlouhá trasa, navíc Verču vezeme ještě do Las Vegas, protože se rozhodla odtrhnout, takže mi nezbývá než vstát. Balíme stany a do půl hoďky jsme znovu na cestě.

Pokračujeme dál po státní deváté silnici a přibližně za hodinu už stavíme v prvním Walmartu, u městečka Hurricane. Jsme hladové a těšíme se na snídani a kafe.

Nakupujeme zásoby na další dny a procházíme i sekci s oblečením. Kupuji si sluneční brýle, protože staré už se mi začínají rozpadat. Medy si vyzkoušela krásnou čepičku a při placení úplně zapomněla, že ji má stále na hlavě. Ani pokladní si toho nevšimla :-). No, byla to nehoda… ale kvůli pár dolarům už se tam vracet nebudeme, no ne? Všimla si toho totiž až v autě, když jsme odjížděly.

Zastavujeme na okraji Las Vegas, u obchodního centra. Verča si bere svých pět švestek a jde čekat na autobus, který ji odveze na Stripe. My si ještě chvíli posedáváme ve Sturbucksu a dopujeme se kofeinem, než se definitivně odebereme pryč z Nevady do slunečné Kalifornie, tentokrát už jen ve čtyřech. Auto se najednou stává prostornějším a my se můžeme roztahovat. Ještě tankujeme, protože zde mají snad nejlevnější benzín na celé naší trase. Už s plnou nádrží se vydáváme do pustých konců.

Projíždíme kolem pouště, kde není ale vůbec nic. Vesnic potkáváme málo, je to spíše jen pár stavení kolem cest. Teplota na palubní desce začíná stoupat, což je znamení, že se blížíme k cíli.

Po poledni přijíždíme k Dantes View. Tato vyhlídka je situována v nadmořské výšce necelých 1700 metrů. Je to trochu zajížďka, ale stojí za to. Výhled je odsud krásný. Po cestě to s námi pěkně hází, a když už na parkovišti vystupujeme, stíhá nás hotová vichřice. Jestli jsem měla krásně rozčesané vlasy, už to není poznat. Každý krok je nadlidský výkon. Pomalu se nedá ani fotit, jednak z toho vychází celkem opilecké fotky a jednak se člověk bojí, aby mu i ten foťák neodletěl z ruky. Procházíme si ten kousek celý a kocháme se výhledem na údolí, jehož dno je 86 m pod hladinou moře. Když se pak vracíme k autu, nacházím písek snad úplně všude, takový dobrý peeling.

Další zastávku děláme na Zabriskie Pointu, který je součástí pohoří Amargosa Range. Tentokrát nás na parkovišti čeká spolu s větrem i neskutečné vedro. Vyšlapaly jsme k vyhlídce a pohled se nám naskytl nejen na vyschlé jezero Furnace Creek, ale také na erozí vzniklé údolí, které připomíná duny písku vlnících se jako hladina oceánu.

V těchto místech nejde vydržet déle než pár minut, je tu děsné vedro, a tak zase nasedáme do klimatizovaného auta a vyrážíme dál. Teplota začíná ještě více stoupat a my míříme k Badwater basin, nejníže položenému místu na světě. Od Zabriskie Pointu to je další zajížďka, cca 32 km jedním směrem, ale nenavštívit tohle místo by byl hřích.

Po cestě napjatě sledujeme, jak se teplota na palubní desce opět pomalu, ale za to jistě zvyšuje. Během letních období se v parku pohybují teploty okolo 50°C. My máme štěstí, když přijíždíme do cíle, je jen pouhých 43°C / 110F° :-). Neskutečné vedro nás praštilo do obličeje jako správně mířená facka. Po pár vteřinách jsem celá mokrá a v ústech mám sucho, jako bych prošla Saharou několikrát tam a zpět. Po schůdcích scházíme na molo a řadíme se do fronty na fotku u nápisu Badwater Basin. Poté se vydáváme na procházku po vyschlém jezeře. Dno je 86 m pod mořskou hladinou. Když se podíváme na protější skálu, můžeme vidět cedulku s nápisem Sea Level. Se Soňou jsme ušly sotva pár kroků a vracíme se zpět do auta, to vedro se nedá vydržet. Marťa se hrdinsky vydává dál do středu jezera, nicméně také se po chvíli vrací a zmoženě nasedá do klimatizovaného auta.

Navštěvujeme také Visitor Centrum ve Furnace Creek. Je podstatně menší, než VC v ostatních parcích, v obchodě dokonce není ani tak velký výběr pohledů. Zato mají krásně propracované muzeum. Ani zde bohužel vítr neustává. Chtěli jsme si dát svačinku na čerstvém vzduchu, ale říkáme si, že v autě nám bude chutnat lépe. Chceme také nakrmit Dogíka, ale za benzín tady chtějí přes 5 dolarů, což je zlodějina… je to snad nejdražší benzín, na který jsme narazily za celou cestu – evidentně hlubokopouštní přirážka. Zkusíme zastavit v další vesničce, měla by být jen o pár kilometrů dál.

Poslední zastávkou v parku je Mesquite Flat Sand Dunes, taková menší Sahara v USA. Blbneme v písku a opět se snažíme o fotky s výskokem, tentokrát skok z kopce písku do dáli. Soňa však nemá svůj den, a tak už jsem po chvíli skákání docela vyřízená, než se jí daří zmáčknout spoušť foťáku v ten správný okamžik.

Po cestě parkem hledáme benzínku. Minuly jsme min. 2, ale všechny byly přes 5 dolarů za galon. A tak to riskujeme… braly jsme ve Vegas, to přece musíme dojet. To dáme…

… Když kontrolka začíná svítit, nevypadá to vůbec dobře. Všude okolo je jen poušť a pusto, nikde nic, žádné město, vesnice, prostě vůbec nic. Medy se snaží jet co nejekonomičtěji, takže jedeme v podstatě jak idioti, doslova. Auto před námi má ale evidentně stejný problém, a soudě podle jízdy, auto za námi na tom není lépe. Drží se nás celou cestu, a i když mělo spoustu příležitostí, nepředjelo nás.

Někde ke konci nás stíhá písečná bouře, ještě že před námi máme naše „vodící“ auto, jinak by to pro nás znamenalo jízdu naslepo. Nevidíme nic, jen chabou záři světel před námi.

Do první vesnice dojíždíme tak tak, ještě chvíli a musely bychom auto dotlačit. Všichni tři míříme k první benzínce, ať to stojí, co to stojí. Řidiči se chopili tankovací pistole a rozdávají kolem sebe úsměvy, patrně hrdí, že dojeli :-). Načepovaly jsme benzín jen za 20 dolarů s tím, že se dál poohlédneme po levnějším. Tentokrát nás po cestě čeká mnohem víc měst a vesnic, takže možnosti se již poněkud rozšířily.

Začíná se stmívat a před námi leží ještě kus cesty. Chceme dojet až k Mono Lake a přenocovat v některém z free kempů okolo. Zastavujeme na benzínce někde v půlce cesty a konečně čepujeme nádrž až po okraj a za pár babek… čekání se vyplatilo.

Jsme už celkem unavené a fakt se těšíme do spacáků. Avizovaný free kemp však nemůžeme najít… jen několik placených. Asi jsme někde špatně odbočily, nebo jsme odbočit zapomněly, těžko říct, byla tma jak v p...li. Nechceme platit 8 dolarů za noc, a tak jedeme ještě kousek dál, přesvědčit se, že opravdu žádný free kemp nenajdeme. Nakonec přijíždíme až na odbočku k Bodie, městečku duchů, kam máme namířeno další den. Ale ani tady to nevypadá slibně, je tu zákaz vjezdu a musíme se tedy vrátit.

Po chvíli nacházíme odbočku k jinému kempu. Jede se k němu ještě celkem dlouho a do kopce, což znamená zimu a medvědy. Přijíždíme do Trumbull Lake kempu, kde paradoxně platíme 8 dolarů za noc a ráčíme se jít stavět stan… po tmě, jak jinak. Už jsme opravdu zoufalé a unavené a další popojíždění už bychom nedaly. Takže tolik k ušetření pár dolarů :-D a ještě jsme projezdily galony benzínu. Tady už člověku nezbývá, než se sám sobě patřičně vysmát, dobře nám tak :-). Kemp je uprostřed lesa, znovu musíme vyndat veškeré voňavé věci a jídlo a nacpat to do proti-medvědích skříněk. Poté už zalézáme do stavu, doufajíce, že medvídek nepřijde.

Dnes jsme ujely cca 970 km / 602 mil.

 

Den 13 – Bodie, Mono Lake –  18.09.2013

Bodie - Město duchůProbouzíme se do krásného rána. Ještě je trochu zima, ale přes den by se mělo oteplit. Konečně si můžeme prohlédnout místo, kam že jsme to včera v noci vlastně dojely. Překvapuje nás úchvatný výhled na hory, jež nás obklopují. Kemp je hodně primitivní, nejsou zde splachovací záchody ani umývárny, tak se oplachujeme pod malou pumpou, jako za starých časů :-D. Po snídani se vydáváme na krátkou obhlídku nedalekého jezera Trumbull. Je to menší jezírko, kolem kterého už vysedávají rybáři… děláme si pár fotek a mizíme, abychom jim nestrašily ryby.

Bodie otevírá až v 9 hodin, takže nijak nepospícháme. Opouštíme naše ubytování a vydáváme se zpět k dálnici, ze které po chvíli odbočujeme na Bodie Rd. Cesta je dlouhá něco kolem 20 km. Ze začátku jedeme po normální asfaltce a užíváme si výhledu na údolí, ale několik posledních kilometrů asfaltka zcela mizí a nahrazuje ji prašná kamenitá cesta. Kodrcáme se dalších několik desítek minut dál rychlostí kroku a jen doufáme, že auto dojede s celým podvozkem. Pokud některé z nás ještě nebyly po ránu probuzené, po téhle jízdě už jsou zaručeně živé až dost. Náš Dodgík to nakonec zvládl na jedničku, ale mít auto s nižším podvozkem, asi budeme mít problém.

Do města duchů přijíždíme mezi prvními, což je jedině dobře… můžeme si osadu v klidu projít. Bodie je autentickou osadou 19. století, z období vypuknutí zlaté horečky. Říká se, že na rozdíl od Calica to opravdu připomíná město duchů. Není to až tak komerční. Vše zde zůstalo přesně tak, jak to jeho obyvatelé zanechali, včetně vybavení domků. Některé jsou rozpadlé, jiné stále září svou krásou. Celá osada je zbudovaná v nadmořské výšce 2554 m, pohoří Sierra Nevada.

Během zlaté horečky bylo i zde v roce 1859 objeveno zlato a město získalo název po jednom zlatokopovi W. S. Bodey. Prosperovalo až do poloviny 40. let 19. století, kdy se obyvatelstvo ze skoro osmi tisíc smrsklo na poslední tři usedlíky. V šedesátých letech se město stalo součástí státního historického parku. Osada byla rovněž nazývána i městem hříchů, když zde vyrostlo několik nevěstinců, kam chodívali horníci rozhazovat své zlato.

Městečku dominuje velká továrna, stojící na kopci – Bodie Hill, kde se těžilo zlato. Na hlavní třídě se dochovalo kolem sta domů, včetně jednoho kostela, školy, stanice místního rangera, pár obchodů, barů, tělocvična i pohřební ústav. Kolem domů jsou poházené vozíky, kola a spousta trámů, které původní obyvatele zanechali netečně ležet. Vraky rezavějících aut dodávají místu nádech minulosti a tajemna. Historii města rovněž zobrazuje místní muzeum v jednom z dochovaných domů, kde lze vidět spoustu předmětů z oné doby, včetně šatů nebo hrudky zlata a stříbra.

Couráme se osadou přes dvě hodiny, mezitím se mraky pomalu roztrhaly, až vyniklo azurové nebe a konečně je příjemné teploučko. Do většiny domků není přístup povolen, můžeme se jen dívat přes okno či skulinky v trámech. Ve škole jsou stále k vidění školní lavice a pomůcky, včetně tabule a mapy USA. V pohřebním ústavu se dochovaly kočáry s rakvemi a v barech dokonce lahve s alkoholem. Poblíž kostela je jeden otevřený dům, ve kterém zůstala ložnice a menší kuchyň. Celý komplex uzavírá nedaleký hřbitov.

V autě na parkovišti si dáváme něco málo k jídlu, a čekáme, než se slezeme všechny. Máme před sebou dlouhou cestu až k dálnici po hrbolatém povrchu, což není zrovna komfortní. Je kolem poledne, a tak míříme do nejbližšího městečka, Bridgportu, kde si dáváme k obědu burito a pivo a chvíli brouzdáme na wi-fi, abychom o sobě daly vědět rodinám. Také se mi konečně daří vyfotit si americký kamion, ten jejich čumák je hrozně roztomilý. Není to taková ta hnusná kostka, jako u nás.

Ještě před Yosemite se zastavujeme u jezera Mono. Jsme tady úplně sami, takže se nemusíme tlačit skrz dav turistů, paráda. Přecházíme přes dřevěné molo až k menší vyhlídce s lavičkou, protože až k jezeru není přístup povolen. Mono lake je slané jezero, které je jedinečné svými krápníkovými útvary. Ty jsou tvořeny převážně ze soli a dalších minerálů. Na první pohled vypadají jako obyčejné sloupy, které však časem zmizí a nahradí je další podivné útvary. Voda v jezeře má křišťálově modrou barvu a malou pláž okupuje hejno racků. Kolem roste vysoká tráva a keře, které obklopují další vápencové útvary. V dáli je možno spatřit pohoří Sierra Nevada. Je to nádherný pohled, a tak si chvíli užíváme ten klid a pohodu, kterou místo nabízí.

Poté už se definitivně noříme do hlubin Yosemitského parku. Slunce již pomalu padá za obzor a my se u vstupu do parku prokazujeme platným Anuall Pasem a uháníme k Yosemite Village, kde máme zamluvený kemp. Podél trasy jsou další a další krásná jezera. U jednoho zastavujeme, abychom si vyfotily západ slunce, lesknoucí se na hladině stojaté vody. Když chvíli poté projíždíme kolem jedné vyhlídky, zastavujeme doslova na místě… Pohledem hltáme zapadajícím sluncem zbarvené pole, v jehož pozadí ční hory a nad nimi se vznáší malá stříbrná koule vycházejícího měsíce. Je jasný a kulatý, blíží se čas úplňku. Takovou podívanou člověk nevidí každý den. To panorama kolem dodává obrazu větší zpestření.

Z velké nadmořské výšky postupně sjíždíme víc dolů do údolí, ve kterém se nachází hlavní vesnice parku – Yosemite Village. Tam máme zarezervovaný flek v kempu Upper-Pines na dvě noci. Tradičně projíždíme nejkrásnější úseky s vyhlídkami po tmě, ale naštěstí je to cesta, kterou pojedeme ještě min. 2x, takže nám to ani moc nevadí. Kemp chvíli hledáme, protože po tmě ukazatele nejdou příliš vidět, ale nakonec se nám daří. Místo jsem tentokrát vybrala dobře. V blízkosti jsou záchody i umývárny, takže nemusíme nikam daleko. Věci vkládáme do proti-medvědích skříněk a jdeme rovnou na kutě. Zítra máme celodenní túru a potřebujeme být co nejvíce odpočaté a ready.

Dnes jsme ujely cca 237 km / 147 mil.

 

Den 14. – Yosemite National Park – 19.09.2013

YosemitteAni dnešní noci nás nepřišel navštívit Méďa, chvála bohu. Tentokrát vynecháváme naši tradiční snídani a jedeme se najíst do vesnice. Hned na začátku se nám daří pořádně zabloudit. Na cestách jsou opravdu špatná značení, kemp je kapku z ruky a Marťa bohužel nedala na mé orientační schopnosti, které se vesměs nemýlí, a jela si podle sebe, asi proto jsme odbočily namísto na hlavní ulici do protějšího kempu a Rangerovi u vstupu teď musíme vysvětlovat, že se jen otočíme a zase odfáráme pryč :-). Vyjet správným směrem se nám daří asi na třetí pokus.

Necháváme auto na velkém parkovišti, které v tuto dobu zeje téměř prázdnotou, a míříme k restauraci u Visitor Centra. Po každodenní rutině v podobě müsli s mlékem už nám chybí pořádné jídlo, které by nám dodalo energii na celý den. A tak se cpeme croissant s vejcem a slaninou, které splachujeme kofeinovým dryákem. Už dlouho nás honí mlsná a máme chuť na pořádná snídaňová vajíčka se slaninou, a i když to nebylo přesně to, co jsme očekávaly, přišlo nám to k chuti.

Než jsme dojedly, slunce již vystoupalo vysoko nad obzor, což považujeme za předzvěst krásného teplého dne. Navštěvujeme Visitor centrum, abychom si ujasnily dnešní plány a poptaly se na cestu. Mají tady velkou 3D mapu se všemi traily, u které stojí milá paní a ochotně pomáhá zodpovídat všechny otázky ohledně výběru túry. V jiných parcích sice byly také pomocníci, ale většinou nám neřekli nic víc, než co nám ukazovala mapa, kdežto tady jde vidět, že o parku vědí poměrně více.

Při pohledu na mapu si říkám, že 4 Mile trail až na Glacier Point by nebyl špatný. Paní dokonce říká, že je bezpečný a skýtá krásný výhled, nicméně pořád na stejnou stranu údolí, což bude asi po chvíli nuda. Holky chtěly původně šplhat na Half Dome, ale od letošního roku se musí žádat o Permity a ty jim uděleny nebyly, takže teď vybíráme alternativu. Nakonec to tedy vezmeme na Glacier Point, kam nás Soňa vyveze autem (autobus totiž stojí jedním směrem přes 20 dolarů) a poté si zajde sama na vodopády. My s Marťou a Medy se vydáme nejdříve na Sentinel Dome, ze kterého je prý výhled na celé údolí, a poté budeme pokračovat dál k vodopádům vrchní stranou, a sestoupíme až na dno údolí. Marťa sice kafrá, že nechce jít pěšky dolů, ale samotné se jí rovněž nechce, a tak nakonec volí stejnou trasu jako my s Medy.  Není moc času obcházet pěšky celý park, holt máme jen jeden den a chceme z něj vidět co nejvíce.

Vracíme se do kempu pro věci, balíme si pití a jídlo na celý den a vydáváme se na cestu. Ta se klikatí docela dlouho vzhůru. Zastavujeme u Tunnel View, kde už se mačká spousta zvědavců. Na jaře, když taje sníh, je v dáli vidět vodopád. V září už je však téměř vyschlý a nejde vidět skoro nic, jen malý čůrek vody, zato výhled do údolí je parádní – nalevo v první linii vidíme El Capitan a kus za ním napravo Half Dome.

Pokračujeme dál nahoru. Cesta je dlouhá, až si říkáme, zda vůbec stihneme celou trasu projít, přeci jen to je skoro 15 km a nahoru se dostáváme až po poledni. Soňa nás vyhodila na prvním parkovišti a pokračovala dál ke Glacier Pointu, kde se otočila a vyrazila zpět do kempu, aby se nachystala na vlastní túru. My se vydáváme lesem k Sentinel Dome, který nám doporučila paní ve Visitor Centru. Je výše postavený než Glacier Point, a tak je z něj prý lepší výhled. A byla to pravda, skýtá 360° výhled na velkou část Yosemitů, která je pokryta mnoha skalními výběžky.

Chvílemi se musíme drápat nahoru po šutrech, kde to místy docela klouže, ale pak už si jen užíváme výhled. Opět pozorujeme nejznámější skály, teď však z jiného úhlu. V dáli královsky vyčnívá hora ve tvaru zubu, sahající až k nebi: Half Dome. Tato skála je jednou z nejznámějších v parku a bývá zobrazována na mnoha fotkách a brožurách, lze jej spatřit z nespočtu míst a fotky vypadají jako namalovaný obraz. Má zobákovitý tvar a hřeben vrcholu dosahuje výšky 1444 m nad dnem údolí. Druhou nejznámější skálou je El Capitan, což je 900 m vysoká žulová stěna a, stejně jako Half Dome, ráj horolezců, a je přístupný všem a po celý rok, takže žádné permity.

Nahoře celkem fouká, takže jsem ráda za tu mikinu a šátek, co jsem si přibalila. Cesta dolů je jedna velká skluzavka. Dole si říkám, jak jsem ťastná, že jsem to zvládla bez zlomené nohy a kotoulů. Za další kilometr a půl přicházíme k centru Glacier Pointu. Na vyhlídce se nám výhled otevírá opět na Half Dome, ale také na údolí Yosemite Village pod námi. Vidíme klikatící se řeku a snad i část kempu, ale těžko říct z tak velké dálky :-). Procházíme i zdejší obchod se suvenýry, kde jsme se nakonec i dost rozšouply. Mají tady suprová trička s medvědy, a tak po chvíli odcházíme o pár desítek dolarů lehčí. Pro jistotu doplňujeme zásoby vody a pokračujeme po lesní cestě dolů k prvnímu vodopádu – Illilouette Falls.

Cestička je dlouhá a celá z kopce. Jdeme svižným krokem a po chvíli zjišťujeme, že jdeme s Marťou sami, Medy se loudá někde vzadu. Každou chvíli čekám, že na nás vybafne nějaký méďa, ale ono nic. Kolem nás je klid. Lidi potkáváme jen zřídka a spíše opačným směrem, šlapou na Glacier Point. Illilouette Falls je menší říčka s vodopádem, poměrně vyschlým v této roční době. Přecházíme přes most na druhou stranu, kde si chvilku lenošíme a čekáme na Medy, chceme mít jistotu, že jí po cestě nesnědl hladový Baribal.

Další část cesty pokračuje do kopce, místy prudkého. Na cestu se opět vydáváme jen ve dvou, protože Medy se u vodopádu zalíbilo. Po chvíli už funím jako parní lokomotiva :-). Marťa, coby skautík a zarytý sportovec, si každý kopec téměř vyběhla, takže na mě pokaždé čeká nahoře a patřičně se vydýchává a nabírá energii. Já se vždy zastavuji na maximálně 3 piko-vteřiny, než mě přinutí pokračovat, jinak by mi utekla :-). Zanedlouho pokračujeme opět z kopečka k Nevada Falls.

I když i tento vodopád vypadá bez vody hrozně smutně, je to nejhezčí zastávka z této fáze túry. Sledujeme, jak značně vyschlý potůček stéká k okraji skály a ta trocha vody se sykotem padá dolů. Výhled na údolí je bohužel zastřen zapadajícím sluncem, a tak máme fotky většinou tmavé. Po malém dřevěném můstku přecházíme k celkem komfortně vypadajícímu balvanu a usedáme hned vedle vodopádu. Pár minut po nás přichází i Medy a dokonce se ze zdola vyškrábala i Soňa, která má ještě v plánu pokračovat dál po stezce. Slunce je však téměř za obzorem a cesta dolů vede po hrbolatém terénu a balvanech, takže za tmy to bude celkem oříšek. Máme sice čelovky, ale nemyslím si, že nám budou něco platné.

Podle dohody necháváme Soni vzkaz u záchodků a společně s dalšími výletníky se vydáváme dolů. Volíme tu kratší, avšak mnohem strmější stezku. Jsou to vlastně jakési schody ze šutrů, a jelikož nejsou moc široké, musíme si dávat pozor, abychom se neskutálely jak shnilé hrušky rovnou dolů. Zhruba po dvou kilometrech přicházíme k poslednímu vodopádu – Vernal Falls.

Ani tady není vody nazbyt. Necháváme Soni další vzkaz, ačkoliv je velmi nepravděpodobné, že v té tmě ho najde. Jakmile jsme pokořily další schody, ocitáme se pod vodopádem. I v tom šeru poznávám místo, které jsem viděla na fotkách. Kolem nás ční vysoké skály a uprostřed slabě hučí zbytek vodopádu, za světla je to zcela jistě idylické místo, nám už je však v patách tma. Je šero, a jak to tak bývá, můj foťák už přestává fotit, což mě značně štve. Na toto místo jsem se těšila. Snad budou mít holky nějaké fotky.

Vydáváme se podél skály dolů a nasazujeme čelovky. Sice to neosvítí velký kus cesty, ale jsem ráda, že vidím aspoň na metr před sebe, aby mě nepřekvapil zbloudilý balvan nebo kořen stromu. Po necelém kilometru přicházíme k odpočinkovému místu se záchodky, kde chvíli pauzujeme. O pár minut později slyšíme hlasy a najednou se zpoza rohu objevuje Soňa, v doprovodu dalších výletníků, kteří se k ní připojili, aby nešla sama. Tak to nedošla moc daleko.

Společně se tedy vracíme do kempu, který by měl být už jen kousek. Ještě, že jsme nakonec vybraly Upper Pines, protože byl nejblíž :-). Nohy mě neskutečně bolí a poslední kroky jsou utrpením. A to jsme ušly asi jenom 15 km, převážně z kopce. Doplahočily jsme se k našemu stanu, který je sice hned na začátku kempu, ale jelikož se vracíme z druhé strany, ocitl se náhle až na samém konci.

Potřebujeme sprchu, nutně a střelhbitě.

Podle papírové mapky, kterou jsme dostaly při vstupu do parku, mají být veřejné sprchy kousek od kempu. Nasedáme tedy do auta, protože nohy nás zradily a přece to nepůjdeme takový kus pěšky?! A opět špatně odbočujeme… prostě se nepoučí, a když se snažím navigovat, stejně zatočí jinam a pak se diví, že to není správný směr. Každopádně dojely jsme k místu, kde byly na mapce vyznačeny sprchy a jdeme to obhlédnout. U vstupu je nějaký týpek a vybíral 5 babek za každého člověka. V tu chvíli nám spadla čelist. Potřebujeme ze sebe smýt špínu a pot z dnešního dne, ale nechat se vydírat za trochu vody? Vzpomněla jsem si na Zion a zkouším vyškemrat cenu pro obě za jednu sprchu, že se podělíme… bohužel tady mi to neprošlo, chlápek je neoblomný, a tak s poděkováním za nic odcházíme jinam.

Vracíme se do Village a zkoušíme najít jiné sprchy, přece nebudou v celém Yosemitu jen jedny?! Štěstí na nás mává z jednoho soukromého kempu. No je to spíš chatková osada. Necháváme auto na parkovišti před vstupem a zkoušíme se protlačit dovnitř vedlejšími uličkami, abychom u vstupu nemusely vysvětlovat, že chceme jen sprchu. Bereme to přes záchodky a konečně nacházíme, co tak nutně potřebujeme. Není to velký zázrak, ve většině sprch špatně odtéká odpad, takže se člověk čvachtá ve vodě, ale nestěžujeme si. Dokonce tu mají i sprchový gel a šampón, takže luxus největší. V rychlosti jsme se umyly a pelášíme pryč, než si nás někdo všimne.

Umyté a unavené jsme se svalily ve stanu do spacáků a jdeme rovnou na kutě. Zítra nás čeká další místo, na které se osobně těším úplně nejvíc… If you’re going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair.

Dnes jsme sice jen popojížděly po parku, ale cesta z Yosemite Valley na Glacier Point je celkem dlouhá, takže jsme najely zhruba 110 km / 68 mil.

 

Den 15. – San Francisco – 20.09.2013

San FranciscoBudíme se do dalšího krásného dne. Sklízíme stan a balíme věci na cestu k Pacifiku. Od našich milých sousedů dostáváme balík vod v malých lahvích, které jim zbyly a už je nevyužijí, a s poděkováním odjíždíme zpět do vesnice, kde se zastavujeme na snídani. Konečně jsem se dokopala k tomu, abych dopsala pohledy domů. S Marťou už jen čekáme u auta na holky, které si ještě odskočily na nákup. Avšak když se Soňa objevuje se spoustou „fajných“ věcí, nedá nám to a míříme tam taky.

Konečně místo, kde je velký výběr věcí a ne jen samé magnetky. Nakoupila jsem dárky domů a nechala svému účtu odlehčit od tíhy peněz :-). Mají tady i semínka sekvojí a spoustu dalších blbin.

Cesta přes park je ještě dlouhá, ale místy moc hezká. Projíždíme lesem, kolem skal a podél řeky. Máme obrovské štěstí, že je cesta již otevřená. Po nedávném požáru byla na nějaký čas uzavřena a nám hrozilo, že budeme muset celý park objet.

Necháváme park za sebou a opět projíždíme kolem plantáží citrusovníků a pomerančovníků a mnoha dalších, kterými je Kalifornie plná. Cestou nabíráme benzín a zastavujeme i u našeho oblíbeného Walmartu. Cesta do San Francisca je ještě dlouhá, tak je třeba se posilnit.

Dál už se napojujeme na dálnici a konečně frčíme rychleji. Naším cílem je Oakland, kde v Emery Cove Yacht Harbor kotví Bobova jachta, na které máme domluvené ubytování na 2 noci. Bob kotví v SF pouze jeden víkend v měsíci, což nám krásně vyšlo. Bylo to vlastně štěstí :-).

Čím víc se blížíme k SF, tím začíná být dálnice horší. Pes aby se v ní vyznal, samé odbočky, šest pruhů, přičemž každý vede jinam a člověk musí vědět, kdy se zařadit a kam… no je to ještě horší jak v LA.

Do přístavu nakonec přijíždíme o něco později, než bylo v plánu. Bob už nás čeká na parkovišti a my jsme šťastné, že jsme to nakonec našly. Provádí nás hlavní budovou, kde jsou záchody a sprchy – mimochodem parádní, po Las Vegas zatím nejluxusnější z našeho pobytu. Dává nám čipový klíč, abychom se tam dostaly. Klíč také platí pro bránu, která vede k molu. U břehu kotví spousta jachet a najít tu pravou je oříšek, ale ta Bobova má na přídi obrázek, a tak se orientujeme podle toho :-).

Náš hostitel je zhruba padesátiletý Američan, tuším povoláním doktor, ale se smyslem pro humor a strašně milý. Uvařil nám večeři na uvítanou – lasagne, a připravil Martini jako přípitek. S povděkem mu předáváme dárky, které jsem úspěšně propašovala v batohu skrz celní kontrolu – Becherovku a hašlerky. Medy mu k tomu ještě přidává anglický čaj.

Bob si stěžuje, že mu kamarádi nevěří, že bude hostovat na lodi pět holek z České Republiky. Původně tam s námi měla být i Verča, která se trhla ve Vegas. A tak pořizujeme společnou selfie, aby měl důkaz a mohl se námi pochlubit :-).

Den se rychle přehoupl v pozdní odpoledne a my už se nemůžeme dočkat, až se podíváme do San Francisca. Aby se Bob nenudil sám na jachtě, tak bere ho s sebou na naši první noční obhlídku. Přece jen tady to okolí zná lépe a aspoň se s ním více poznáme.

Přístav je na opačné straně zálivu, takže nasedáme do auta a jedeme na nejbližší vlakové nádraží. Bob nás naviguje a Medy se odvážně chopila volantu… po skleničce Martini je krapet vysmátá jak lečo :-D. Auto ponecháváme na pospas všemu u nádraží. Místo vypadá děsivě a docela se bojím nechat tady auto s kufrem plným našich věcí, ale jiná možnost není. Kupujeme si lístek na obě trasy a nasedáme do vlaku, což je spíš taková obdoba metra, která spojuje Oakland ze San Franciscem.

Vystupujeme na Embarcadero station, přímo na Market Street a vydáváme se k pobřeží, na procházku kolem molů.

Bob nás zkušeně vede na jisto. U San Franciského přístavu pro trajekty si prohlížíme slavnou budovu s hodinami a nápisem Port of San Francisco.

Dál pokračujeme po promenádě kolem každého mola. Z jednoho je krásně vidět na osvícený Oakland Bay Bridge. Bob má docela rychlý krok, a tak je celkem fuška mu stačit. U Pier 27 kotví jachty různé velikosti, které se účastní nějaké soutěže. Abychom se na ně mohli jít podívat, musíme projít přes security. Z druhé strany mola je postavené pódium, přichystané pro různé koncerty.

Asi nejslavnější je Pier 39, které má největší plochu. Je zaplněn obchody a restauracemi. Hned ze začátku je akvárium a kolotoč. V zadní části si, na malých molech, v zálivu lebedí lachtani. Už je tma a nejde nic moc vidět, zato hluk, který vydávají, je slyšet široko daleko. Pár sopránů jsem si nahrála do mobilu. Těším se na další den, až se sem vrátím a uvidím je na vlastní oči.

Bob nás vede směrem k Fishermans Whars, kde nás zve do jedné restaurace na ochutnávku toho nejlepšího, prý musíme ochutnat místní speciality, abychom získaly celkový dojem ze San Francisca. I když jsme všichni ještě přejedení z výborné večeře, tohle si nemůžeme nechat ujít. V dolní části Boudin je pekárna, kde kreativita při pečení rozhodně není něčím cizím. Pečivo mají ve tvaru krabů, želviček a mnoha jiných zvířat či věcí. Voní to opravdu úchvatně, nebýt tak nacpaná, asi bych neodolala.

Míříme ke schodišti, vedoucímu do restaurace. Jak je zvykem v lepších restauracích, i zde musíme počkat, až nás obsluha usadí ke stolu. Objednávku necháváme na Bobovi a po chvíli už nám nesou bílé kalifornské víno, škeble s parmazánem a dva druhy polévek v chlebu – jedna z nich je francouzská cibulačka. Ačkoliv nemám příliš v lásce mořské plody, na jídle si pochutnávám… obzvlášť na jejich vynikajícím pečivu s čerstvým máslem. Všechny chody máme jen po jedné porci a spravedlivě se dělíme, jinak bychom se neodvalili. Je to vážně „delicious“.

Po jídle se u Fisherman Wharfs ještě chvíli zdržujeme a sledujeme místní umělce, kteří dokáží za pár minut vytvořit úžasné obrazy pomocí sprejů.

Bob říká, že musíme ještě ochutnat nejlepší zmrzlinu v celém San Franciscu, a tak se vydáváme do všem známých kopců, kde se v jedné uličce ukrývá cukrárna na Ghirardelli Square. Je na ni šílená fronta. Zařazujeme se tedy na konec a čekáme, až na nás přijde řada. Objednáváme si opět jeden pohár s tím, že se podělíme, dostáváme číslo a zkoušíme najít volné místo k sezení. Cukrárna v tuto dobu praská ve švech, ale nakonec se nám daří sehnat malý stoleček a uzmout si pro sebe pár židlí navíc. Na náš čokoládový pohár si musíme počkat. Obsluha vyvolává čísla jedno po druhém… až po půl hodině konečně slyšíme to naše. Bob nekecal, zmrzlina je výborná, poprosili jsme o 5 lžiček, a tak je rychle po ní.

Asi o čtyři bloky výš se dostáváme na Lombard street, kde se nachází nejklikatější cesta světa. Jsme tady sami, žádní turisté, žádní čumilové. Ale bohužel po tmě, takže se pouze kochám… foťák se ani nesnažím vytáhnout. Přišli jsme z vrchu, takže cestu vidíme z jiného úhlu. Přímo před námi ční Coit Tower, zhruba 64 metrů vysoká věž. Za ní je vidět nasvícený Oakland Bay Bridge.

Už je docela pozdě a my musíme chytnout vlak zpět na druhý břeh, a tak míříme k zastávce pro Cable Car – historická tramvaj, která jezdí touto trasou. I v tuto dobu je narvaná k prasknutí, takže se musíme rozdělit. Já jsem stihla naskočit ze strany k lavičkám, ale je to tu celé zabrané, takže se celou cestu přidržuji tyčky, jako správný San Francisák. Na ostatní už nezbylo ani to místo u tyče, takže museli dovnitř tramvaje. Jízda je to parádní. Křečovitě se přidržuji tyčky, abych nespadla, a užívám si nasvíceného San Franciska. Vítr mi cuchá vlasy a okolní turisté na nás mávají, jako by projížděla kolona s Britskou královnou :-D. Je zajímavé sledovat město z tohoto pohledu. Historická tramvaj je řízena manuálně a tažena pomocí lan, které se pohybují pod kolejemi. Z kopce do kopce to zvládá skvěle.

Na poslední zastávce vyskakujeme a míříme si to na naše známé nádraží u Market Street. Na rozdíl od ostatních jsem si tuhle jízdu užila zcela zdarma. Holky i s Bobem byly uvnitř tramvajky zkásnuty o 6 dolarů, kdežto venku po mě nikdo nic nechtěl.

Na druhé straně zálivu už na nás čeká naše autíčko, bez viditelné újmy a v celé své špinavé kráse.

Dnes jsme ujely cca 340 km /210 mil

 

Den 16. – San Francisco – 21.09.2013

San FranciscoNoc na jachtě nebyla vůbec tak špatná, jak jsem se obávala. Ani nešlo poznat, že jsme na vodě, takže můj žaludek zůstal v klidu. Probouzíme se do zamračeného dne, a tak ani nálada není nic moc. Na SF jsem se opravdu těšila, hlavně na Golden Gate Bridge, který bývá často schovaný v husté mlze. Můžu jen doufat, že uvidím alespoň vyčuhující špičku.

Dopoledne zůstáváme na lodi. Máme slíbenou projížďku po San Francisco Bay. Přicházejí i Bobovi přátelé, starší pár, který se chystá na svatbu někde kousek od SF. Fasujeme záchranné vestičky, pomáháme Bobovi s přípravou jachty na vyplutí a pak už opouštíme přístav.

Chvíli se počasí drží a my plujeme kolem Oaklandu, směrem k SF. V dáli je trochu viditelný onen známý červený (nebo oranžový?) most. Kocháme se pohledy, dokud to jde. Po pár minutách však přichází to, čeho jsme se všichni obávali. První kapky nevinně dopadají dolů a my si říkáme „nu což, trocha deště... nejsme přece z cukru.“ Ale ony malé kapičky jsou zanedlouho následovány hrubými provazci zběsilého deště. Bob s kamarádem (jeho jméno si nedokážu vybavit) zůstávají u kormidla a loď otáčí zpět k přístavu, my ostatní se hrdinsky schováváme v podpalubí, zmrzlí na kost. Projížďka končí po pár minutách, ale i tak to bylo skvělé.

Loučíme se s Bobem a jeho přáteli, bereme si věci a upalujeme na Shuttle bus, který jezdí od přístavu k nejbližšímu vlakovému nádraží. Auto už se nám brát nechce, přeci jen v něm máme všechny věci.  Vydáváme se na nádraží na Embarcadero station.

Naše první cesta směřuje k nejbližšímu Starbucks na kávu a něco k snědku. Chvíli také využíváme free Wi-fi a Medy pro nás v NYC rezervuje návštěvu památníku 9/11. Tady se naše cesty pro dnešní den rozdělují. Holky zůstávají na netu, protože prý „neví, co by měly zrovna v SF dělat“, a tak se vydávám na obhlídku města sama. Mám na to jen jeden den (de facto už jen jedno odpoledne), tak ho přeci nestrávím na internetu, od toho jsem do USA fakt nepřijela, na netu můžu sedět i doma. Domlouváme se, že se v 8 večer sejdeme ve Starbucksu, a pak už si jdu po svém.

Nemám žádnou mapu, a tak jdu ze začátku tou samou trasou, jakou jsme šli včera s Bobem.

Procházím si trhy u Port of San Francisco a podél mol mířím až k Pier 39, kde chvíli sleduji ty uřvané lachtany. Je jich tu jak máku. Namačkaní jeden vedle druhého a hulákají na přihlížející, i když musím říct, že ne tak hlasitě, jako včera večer. V tu chvíli už se začíná vyjasňovat a naděje na viditelný Golden Gate Bridge se pomalu zvyšuje. Procházím si obchody a nakupuji nějaké dárky domů. A protože mám v plánu vidět spoustu věcí, raději si pořizuji i mapu, abych neztrácela čas hledáním správných odboček a ulic. SF je obrovské město a dá se tady celkem dobře ztratit :-).

Od mola je krásně vidět na kopcovité město, jehož mrakodrapy se, ve finanční čtvrti, tyčí vysoko nad všemi ostatními budovami, v čele s Transamerica Pyramid. O kousek dál ční Coit Tower. Než zamířím k Fisherman‘s Wharf, zastavuji se ještě u některých umělců, kteří na ulici prezentují svá umění a zpříjemňují atmosféru kolem.

Uprostřed zálivu je vidět ostrov se starou věznicí - Alcatraz, kde se natáčel i stejnojmenný film.

O chvíli později už procházím parkem Fort Mason Great Medow a mám namířeno k dominantě města. Původně jsem si chtěla půjčit kolo a projet to kolem pobřeží, ale na tu chviličku se mi nechcou vyhazovat peníze, není to zrovna nejlevnější, takže se nakonec rozhoduji pro pěší tůru. Na mapě to vypadá kousíček, ale opak je samozřejmě pravdou, zabralo by mi to min. další hodinu, a tak nahlížím do mapky a o chvíli později už na rohu Marina Blvd. a Laguna str. nastupuji do autobusu, který mě za 2 dolary odveze až ke Golden Gate Bridge a zpět.

Most byl poprvé otevřen v roce 1937 a spojuje San Francisco s okresem Marin. Je natřen na oranžovo, ačkoliv mě to přijde spíše jako červená, a to proto, aby byl vidět i za husté mlhy, která prý v zálivu není nic neobvyklého. Mám štěstí, když jsem přišla, byl ještě pod mlhou, ale ta se po chvíli protrhla a most je teď vidět krásně celý. Menším parkem procházím až k vyhlídce, a poté mířím na druhou stranu mostu.

Most je jedním z nejdelších, s délkou 2737 m. Kolují mýty, že natření mostu trvá celý rok a jakmile dojdou ke konci, začnou opět od začátku. Také se říká, že jedna cesta trvá zhruba 45 min., no něco pravdy na tom bude. Člověk se věčně pozastavuje a fotí :-). Je z něj krásný výhled na San Francisco i vzdálený Alcatraz. Za slunného dne se záliv hemží jachtami… to je teprve pohled. Došla jsem zhruba do poloviny a se spoustou dalších fotek se vracím zpět, kvůli časové tísni. Mám chvíli čas, než přijede autobus, a tak navštěvuji visitor center a kupuji si suvenýry. Ani se mi nechce odjíždět. Nejraději bych se tak na 3 hodiny usadila na nějakou vyhlídkovou terasu a sledovala okolí, bohužel čas je hrozná svině.

Vystupuji opět na rohu Marina Blvd. a Laguna str. a mířím znovu k Lombard street, tentokrát za světla. Cesta do těch hrozných kopců mi dává zabrat. Docela by mě zajímalo, jak tam ta auta dokáží zaparkovat tak, aby jim nesjela dolů :-). U nejklikatější cesty na světě je živo. Člověk se nedokáže ani otočit, aby ho nenásledoval dav turistů. Scházím uličkou dolů. Snažím se ji vyfotit, ale slunce je v tuto chvíli ve špatném úhlu, no moc dobře ty fotky nevychází, takže to vzdávám a vracím se o ulici níž, kde nasedám do autobusu směr Civic Center.

Přede mnou je poslední zastávka – Alamo Square. Vystupuji u City Hall a přede mnou je ještě několik bloků do kopce. Už mi to nevadí, asi jsem si zvykla :-D… je příjemné procházet se ulicemi San Francisca a nasávat zdejší atmosféru, určitě bych si dokázala představit život v tomto městě. Na rozdíl od LA je čistější a útulnější, a ani ne tak hektické, jako třeba NYC.

Ve chvíli, kdy konečně přicházím na Alamo Square, slunce už zapadá. Výhled je odsud jak z pohlednice. Šest viktoriánských domků vedle sebe, zvaných Painted Ladies, jsou panoramou celého náměstí, za nimi se rozprostírá výhled na město pod kopcem, s Transamerica Pyramid a Bay Bridge v pozadí. Známý výhled mi připomněl americký seriál Plný dům :-). Malý park uprostřed je útočištěm mnoha lidí, kteří zde chodí odpočívat a užívat si výhledu.

I když je cesta dlouhá, rozhoduji se sejít po Market str. pěšky, abych ve Starbucksu nemusela dlouho čekat. Už se setmělo, ale ulice je i tak plná turistů. Tentokrát už jdu jen z kopce a přesně v osm přicházím na místo určení. Ale nikdo tady ještě není. Dávám si tedy něco k jídlu a pití a brouzdám internetem, než přijdou ostatní.

Když se však ani kolem půl deváté nikdo neukázal, zvedám se a doufám, že si cestu zpátky ještě pamatuju. Nechci zmeškat poslední přípoj do přístavu. Chvíli stepuji u automatů na jízdenky, z nějakého důvodu mi ani jeden nechce vzít dvacku a kartu už vůbec ne, vracím se tedy do Starbucksu rozměnit bankovku za drobné. Další zdržení mě čekalo přímo na nástupišti. Několikrát mě nasměrovali do nesprávného vlaku. Když už mi konečně někdo odkýval, že tenhle vlak jede opravdu do Oaklandu, než se stačily dveře zavřít, vzpomněl si, že vlastně jede na opačnou stranu a já tak tak vyskočila ven. Do správného vlaku se dostávám až kolem deváté hodiny.

Na druhé straně zálivu mě pán ze Security navádí na stanici busů, kde čekám další půl hodinu, ale nakonec do přístavu přeci jen dojíždím. Čipový klíč mám u sebe, což je jediné štěstí, takže nehrozí, že zůstanu trčet na parkovišti. Už jsem měla nachystaný svůj monolog, jak je všechny sprdnu, ale loď je, až na spícího Boba v druhé místnosti, prázdná. Teprve po pár desítkách minut se objevuje Medy s tím, že ji někdo navedl na tramvaj, která jela opačným směrem. Do Starbucksu přišla pár minut poté, co jsem já odešla. Minuly jsme se jen o vlas. Zato Martina se Soňou nestihly poslední  bus a šly pěšky. Nakonec se scházíme všechny a v pořádku, a můžeme konečně zalehnout.

Dnes náš Dodgík odpočíval a nenajely jsme vůbec nic.

 


Vydáno: 5.11.2017 12:13 | 
Přečteno: 343x | 
Autor: Cathia
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Kontrola
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Nebyly přidány žádné komentáře.

TOPlist
© 2010 - 2017 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2017  •   CMS - Sunlight