Ne 24. září    slaví: Jaromír
Kategorie: USA

Bodie, Mono Lake 18.09.2013

Ráno jsme se probudily v kempu obklopeném hory a lesy, s překrásným jezerem poblíž. Zajely jsme se podívat do Města Duchů a k Mono Lake - solnému jezeru s úžasnými vápencovými útvary.
Dnes jsme ujely cca 237 km / 147 mil.

Probudily jsme se do krásného rána. Ještě byla trochu zima, ale přes den se oteplilo. Kemp byl hodně primitivní, neměly zde splachovací záchody ani umývárny, tak jsme se opláchly pod menší pumpou. Posnídaly jsme a schovaly stan, než jsme se vydaly na krátkou obhlídku nedalekého jezera Trumbull. Včera jsme přijely hodně pozdě, takže jsme neměly šanci prohlédnout si naše místo, ale ráno nás překvapil úchvatný výhled na hory, které nás obklopovaly. U jezera jsme si udělaly pár fotek a vydaly se dál, abychom neplašily ryby rybářům.

Bodie otevíralo až v 9 hodin, takže jsme nepospíchaly. Opustily jsme naše ubytování a vydaly se zpět k dálnici, ze které jsme po chvíli odbočily na Bodie Rd. Cesta byla dlouhá něco kolem 20 km. Ze začátku jsme jely po normální asfaltce, užívaly si výhledu na údolí, ale několik posledních kilometrů asfaltka zmizela a nahradila ji prašná kamenitá cesta. Kodrcaly jsme se dalších několik desítek minut dál rychlosti kroku a jen doufaly, že auto dojede s celým podvozkem. Pokud některé z nás ještě nebyly po ránu probuzené, po téhle jízdě už zaručeně byly živé až dost. Náš Dodgík to nakonec zvládl na jedničku, ale mít auto s nižším podvozkem, asi budeme mít problém.

Do města duchů jsme dojely mezi prvními, což bylo jedině dobře… mohly jsme si osadu v klidu projít. Na parkovišti jsme nechaly auto a vydaly se na obchůzku. Slunce bylo ještě pod mrakem a na krátké tričko to rozhodně nebylo. Vzaly jsme si s sebou bundy a doufaly, že se vyjasní.

Bodie je autentickou osadou 19. století, z období vypuknutí zlaté horečky. Říká se, že na rozdíl od Calica to opravdu připomíná město duchů. Není to až tak komerční. Vše zde zůstalo přesně tak, jak to jeho obyvatelé zanechali, včetně vybavení domků. Některé byly rozpadlé, jiné zářily stále svou krásou. Celá osada byla zbudovaná v nadmořské výšce 2554 m, pohoří Sierra Nevada.

Během zlaté horečky bylo i zde v roce 1859 objeveno zlato a město získalo název po jednom zlatokopovi W. S. Bodey. Prosperovalo až do poloviny 40. let 19. století, kdy se obyvatelstvo ze skoro osmi tisíc smrsklo na poslední tři usedlíky. V šedesátých letech se město stalo součástí státního historického parku. Osada byla rovněž nazývána i městem hříchů, když zde vyrostlo několik nevěstinců, kam chodívali horníci rozhazovat své zlato.

Městečku dominuje velká továrna, stojící na kopci – Bodie Hill, kde se těžilo zlato. Na hlavní třídě se dosud dochovalo kolem sta domů, včetně jednoho kostela, školy, stanice místního rangera, pár obchodů, barů, tělocvična i pohřební ústav. Kolem domů jsou poházené vozíky, kola a spousta trámů, které původní obyvatele zanechaly netečně ležet. Vraky rezavějících aut dodávají místu nádech minulosti i tajemna. Historii města rovněž zobrazuje místní muzeum v jednom z dochovaných domů, kde lze vidět spoustu předmětů z oné doby, včetně šatů nebo hrudky zlata a stříbra.

Couraly jsme se osadou přes dvě hodiny, mezitím se mraky pomalu roztrhaly, až vyniklo azurové nebe a bylo konečně teploučko. Do většiny domků nebyl přístup povolen, mohly jsme jen přes okno či skulinky v trámech pokukovat dovnitř. Ve škole stále byly k vidění školní lavice a pomůcky, včetně tabule a mapy USA. V pohřebním ústavu lze vidět kočáry s rakvemi a v barech dokonce lahve s alkoholem. Poblíž kostela byl otevřený dům, ve kterém zůstala ložnice a menší kuchyň. Celý komplex uzavírá nedaleký hřbitov, kam už jsme však nešly.

V autě na parkovišti jsme si daly něco málo k jídlu, než jsme se všechny sešly a mohly pokračovat dál. Opět nás čekala dlouhá cesta až k dálnici po hrbolatém povrchu, což nebylo zrovna komfortní, ale Dodgík nezklamal. Bylo kolem poledne, a tak jsme si zajely do nejbližšího městečka, Bridgportu, kde jsme si daly k obědu burito a pivo a zastavily se na wi-fi, abychom o sobě daly vědět rodinám. Porozhlédly jsme se kolem a nakoupily ještě pár suvenýrů v obchůdku, než jsme pokračovaly dále. Také se mi konečně podařilo vyfotit si americký kamion, ten jejich čumák se mi opravdu líbí. Není to hnusná kostka jako u nás.

Ještě než jsme odbočily k Yosemite, udělaly jsme si malou zastávku u jezera Mono. Byly jsme tam sami, takže jsme se nemusely tlačit skrz dav turistů, paráda. Prošly jsme přes dřevěné molo až k menší vyhlídce s lavičkou, protože až k jezeru se nesmělo. Mono lake je slané jezero, které je jedinečné svými krápníkovými útvary, jež jsou tvořeny převážně ze soli a dalších minerálů. Na první pohled vypadají jako obyčejné sloupy, které však časem zmizí a nahradí je další podivné útvary. Voda v jezeře měla křišťálově modrou barvu a malou pláž okupovalo hejno racků. Kolem rostla vysoká tráva a keře, které obklopovaly další vápencové útvary. V dáli je možno spatřit pohoří Sierra Nevada. Byl to nádherný pohled a chvíli jsme si užívaly ten klid a pohodu, kterou místo nabízelo.

Poté už jsme se definitivně vnořily do hlubin Yosemitského parku. Slunce již padalo za obzorem a my jsme se u vstupu do parku prokázaly Anuall Pasem a uháněly k Yosemite Village, kde jsme měly zamluvený kemp. Podél trasy byla další a další krásná jezera, kde jsme se zastavovaly, abychom si vyfotily západ slunce lesknoucí se na hladině stojaté vody. Když jsme projížděly kolem jedné vyhlídky, musely jsme zastavit doslova na místě… Sledovaly jsme zapadajícím sluncem zbarvené pole, v jehož pozadí čněly hory a nad nimi malá stříbrná koule vycházejícího měsíce. Byl jasný a kulatý, blížil se čas úplňku. Takovou podívanou člověk nevidí každý den. To panorama kolem dodávalo obrazu větší zpestření.

Z velké nadmořské výšky jsme postupně sjížděly víc dolů do údolí, ve kterém se nacházela hlavní vesnice parku – Yosemite Village. Tam jsme měly zarezervovaný flek v kempu Upper-Pines na dvě noci. Tradičně jsme projížděly nejkrásnější úseky s vyhlídkami po tmě, ale naštěstí to byla cesta, kterou pojedeme ještě min. 2x, takže nám to ani moc nevadilo. Kemp jsme musely chvíli hledat, protože po tmě ukazatele nešly příliš vidět, ale nakonec se podařilo. Místo jsem tentokrát vybrala dobře. V blízkosti byly záchody i umývárny, takže jsme nemusely nikam daleko. Věci jsme uzavřely v proti-medvědích skříních a šly rovnou na kutě. Zítra na nás čekala celodenní túra a potřebovaly jsme být co nejvíce odpočaté a ready.

Dnes jsme ujely cca 237 km / 147 mil.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Přidat komentář >

, rezervace kempu odpovědět
avatar
ahoj,při rezervaci kempu na recreation.gov si to platila hned,nebo až po příjezdu do kempu. dík Simča 1
odpověděl(a)
avatar
Ahoj Simčo, platila jsem to hned při rezervaci. Doporučuju zjistit si, kdy se otevírá rezervační systém na období, kdy tam potřebuješ, v Yosemittech jsou kempy hned vyprodané téměř ještě ten den.

© 2010 - 2013 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2013  •   CMS - Sunlight