Zdroj: http://cestovani.cathia.cz/norsko_svedsko_dansko/den-8-justadtinden-lofotr-festival-vikingu  •  Vydáno: 17.3.2018 13:39  •  Autor: Cathia

Den 8 – Justadtinden, Lofotr a festival Vikingů a odjezd z Lofot na pevninu

Vyrážíme na náš poslední trek na Lofotech. Prý je to jen krátká procházka po hřebeni... no nebyla :-). Mákli jsme si, ale byl to nejkrásnější trek z celých Lofot. Odpoledne navštěvujeme muzeum Vikingů - Lofotr a máme štěstí, v tomto týdnu se zrovna koná i festival Vikingů v dobových kostýmech. K večeru už se naloďujeme na trajekt a míříme na pevninu, kde strávíme další týden.

05.08.2016

JustadtindenV nekřesťanských ranních hodinách slyšíme kroky… kolem stanu furt někdo cárá tam a zpět. Ukazuje se, že Kamil nemá spaní. To by nebylo až tak hrozné… tedy přesně do chvíle, kdy se začíná nudit. A když se Kamil nudí, má to neblahé následky i na zbytek osazenstva. Rozhodl se, že když nemá spánek on, nebudeme ho mít ani my. Budí nás… no není on to hodný chlapec? Naštvaně vylézáme z tepla našich stanů a venku nás vítá všudypřítomná mlha – nejde vidět na krok. Začínáme ho mít rádi o to víc.

Usedáme ke stolu, bagrujeme zásoby a přemýšlíme, jestli má cenu si ten „kopeček“ dnes vyjít. Ale počasí nám tentokrát hraje do karet. Alespoň pro jednou je s námi a ne proti nám :-). Mlha se vytrácí a my jsme hned o něco veselejší, a tak že tedy půjdeme.

Podle informací od Kačky to má být pohodová procházka po hřebeni. Tak jsem se dle toho připravila. Do batohu jsem si vzala jedno jablko a zbytek pomerančového džusu jsem dolila trochou vody. Však budeme brzy zpět, ne? Ani trekingové hole jsem tentokrát nebrala, však na co, že?!

No houby s octem, zlatá rybko… žádný malý kopeček a procházečka, ale regulérní výšlap jak na Lysou horu, velebnosti. Celková trasa je kolem 12 km a trvá 5 až 6 hodin, přičemž převýšení je nějakých 760 m. Justadtinden je nejvyšší vrchol ostrova Vestvågøy – 738 m.n.m.

JustadtindenPrvní úsek zvládáme precizně – došli jsme k vysílači, od kterého má trasa pokračovat po značené cestě, a tak pokračujeme… Už po pár metrem orosenou trávou mám orosené i své (ne)pohorky, ve kterých mi noha začíná nepříjemně čvachtat. Asi jsme vybrali špatnou trasu, ta správná totiž vede skrz suché dřevěné lávky. Ale jít po vyznačené trase přece není sranda, no viďte?

Po vyšlápnutém prvním kopečku se pokračuje víceméně po hřebeni. Před námi se začínají rozprostírat úžasné výhledy na vrcholky Lofot, které jsou z části ještě zahalené v mléčně bílé mlze.

Slavnostně vytahuji svou zrcadlovku a, s úsměvem nad tou krásou, mačkám spoušť… nic se však neděje. Foťák je mrtvý… Se zatajeným dechem začínám zkoumat, co se stalo, ještě včera fungoval perfektně. Baterku jsem také včera v autě nechávala nabíjet… a náhle mi došla ona devastující skutečnost… baterka se v tom autě nabíjí doteď. Sakra… vyjdete si na ten nejhezčí trek z Lofot, taháte se s těžkou technikou a nakonec zjistíte, že zbytečně… kleju jak starý námořník a naštvaně vytahuji mobil. Kvalitou se fotky ze Samsungu zrcadlovce rovnat nemůžou, ale jsem ráda alespoň za tuto alternativu.

JustadtindenTrasa vede chvílemi mírně do kopce, chvílemi zase klesáte do údolí. Kolem se pasou ovce a mlha ustupuje. Následuje strmější část kopce a já už lapám po dechu. Za poslední tři dny trekování už mi zřejmě dochází energie na výšlapy. A začínám mít žízeň… džus s vodou je vhodný na procházky, ne na výšlapy :-(.

Když už se konečně vyhrabu na vrchol, zjišťuji nemilou skutečnost – není to poslední vrchol… trasa pokračuje dál k ještě strmější části. Začínám proklínat sebe za to, že jsem se neinformovala o skutečné délce a náročnosti treku a organizátory za to, že podali mylné informace o této „pohodové procházce“.

Část cesty se nahoru škrábeme po šutrech, z čehož mi nabíhá husí kůže. Ale nevzdávám to, hecujeme se navzájem a krom Kamila, který se nám někde ztratil a Norda, který výšlap opět vzdal, všichni pokračujeme dál. Výškově jsme se přiblížili mlze, a tak procházíme skrz a o chvíli později vystupujeme v jiném světě. Mlhu máme nyní pod sebou, jako bílý koberec, ze kterého vystupují vrcholky Lofot.

JustadtindenNa vrchol se plazím z posledních sil – doslova po čtyřech – a s vyplazeným jazykem. Někteří ze skupinky už jsou nahoře nějako dobu, my jsme poslední… Kamil prozatím v nedohlednu.

Dopíjím poslední zásoby džusu, po kterém mám ještě větší žízeň, a smutně koukám na to jediné jablíčko, které se se mnou vydalo na cestu. Na vrcholku jsme prozatím první skupinkou. Děláme si společnou fotku, vydýcháváme se a pak už se s otevřenou pusou rozhlížíme kolem dokola. Justadtinden má ten nejkrásnější výhled ze všech vrcholků na Lofotech – 360° pohled na souostroví vás ve vteřině připraví o dech. Musím říct, že tohle byla asi nejlepší část severského dobrodružství a jsem ráda, že jsme tady šli.

Z jedné strany sledujeme mlhový koberec, který se o kousek dál pomalu vytrácí a odkrývá hory, jezero, moře, mosty a vzdálené městečka. V dřevěné krabičce, obložené kameny, nacházíme knihu, do které se hrdě zapisujeme. Ještě naposledy se rozhlížíme kolem dokola a už nastává čas na cestu zpět. Dnes nás toho čeká ještě hodně a času není nazbyt.

JustadtindenPrvní skupinka už nám utekla a my jsme plně rozhodnutí ji dohnat. Na mobilu pouštím písničky, abychom udržovali správné tempo, a správnou rychlostí se ženeme dolů.

Míjíme pár cyklistů (kopec se dá prý zdolat i na kole… no nevím, asi jsme ho vystoupali z jiné strany, ale kolo bych tam asi nevytáhla, rozhodně ne přes ty šutry) a další skupinky, které výstup teprve čeká. Daleko pod kopcem potkáváme Kamila, který se sotva vleče. Naštvaně se obrací a pochoduje s námi zpět k autu. Vrchol už by, kvůli časové tísni, nezvládl.

Skupinku jsme nakonec dohnali těsně u vysílače. Byli patřičně překvapení, že jsme je doběhli :-). Holt dolů to jde mnohem rychleji než nahoru.

Na odpočívadle balíme stany a opět provádíme očistu těla v umyvadle na záchodě. No, zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Chceme se vydat do společnosti – do muzea, a tak je potřeba vypadat reprezentativně. Nasedáme do auta a míříme na poslední místo, které na Lofotech chceme navštívit.

Muzeum LofotrMuzeum Lofotr, aneb ať žijí Vikingové! Muzeum se nachází na místě největšího vikingského obydlí, které bylo dosud objeveno. Jeho původ je datován někde okolo roku 500 – 900 n.l. Současná podoba je rekonstrukcí dle původních plánů.

Necháváme auta na přilehlém parkovišti, kupujeme skupinovou vstupenku (je nás více než 12), která nás vychází na 150 NOK na osobu, a jdeme na prohlídku. Celé muzeum se skládá z jediné budovy – Vikingská náčelnická rezidence. Má několik místností – v hlavní části si prohlížíme ukázky starých řemesel a různé archeologické nálezy. Při vstupu jsme dostali sluchátka s audio průvodcem – bohužel tedy jen v angličtině, který nás provádí celou expozicí. Součástí je i menší kino s ukázkou krátkého filmu ze života Vikingů.

Opouštíme hlavní halu a míříme do dalších místností, jimiž je např. hodovní síň či ložnice, kde jsou k nahlédnutí různé druhy nádobí, kožešiny, dobové přilby a meče. Okolo hlavní budovy jsou farmy, kde se prohánějí koně, krávy a prasata.

Festival VikingůPo obhlídce této části míříme k jezeru. Máme štěstí, zrovna v tuto dobu se zde koná festival Vikingů, který je jen pár dní v roce. Tento festival pořádají nadšenci, kteří se zde sjíždějí z různých koutů světa, oblečou se do dobových kostýmů, postaví improvizovanou vesnici a návštěvníkům předvádějí různá řemesla. Vstup na festival nemusíme platit, stačilo, že máme vstupenku z muzea.

Jednou z atrakcí je projížďka na Vikingské lodi. Vyjíždí každou hodinu, ale vejde se na její palubu jen omezený počet lidí. A tak čekáme na molu, až se předchozí skupinka vrátí a ihned si od nich bereme záchranné vesty, abychom si zajistili místo na příští plavbě :-D. Poté se i s vestami vydáváme na obchůzku vesničky, jelikož nám do vyplutí zbývá ještě hodně času. Navíc je tady docela zima, takže se chůzí alespoň zahřejeme. Ochutnáváme sušené norské tresky, což je místní specialita a ovocný vikingský nápoj, který si kupuji domů – prý je výborný i s vodkou. Kluci zkoušejí hod sekerou či boj s tyčkami, jejichž konce jsou obalené molitanem (fakt netuším, jak se tomu říká, ale vypadá to jak zvětšená špejle do uší :-D).

Festival VikingůStánky jsou přeplněné nejrůznějšími cetkami, které vábí hladové turisty a že vám v kapse zrovna necinkají zlaťáky? Nevadí, Vikingové jdou s dobou a akceptují VISA a MasterCard, jak udává dřevěná cedulka, visící nad pivními korbely.

Pak už konečně přichází hodina našeho nalodění. Těšíme se na zážitek… usedáme a čekáme, kdy přijde nějaký bojový pokřik nebo alespoň přednáška o Vikingském životě… prostě cokoliv, co navodí atmosféru či dodá informace. Ale na lodi je slyšet jen vítr a šplouchání vody. Loď, až na počátečních pár výkřiků při vytahování lan, vyplula v tichosti… po pár metrech se otáčíme a vracíme k molu. Upřímně, byla to děsná nuda :-D. Celé to trvalo tak deset minut. Ale co už, projeli jsme se na staré vikingské lodi a to se počítá :-).

Festival VikingůPo „úžasné“ plavbě jsme zmrzlí na kost. Vyhledáme proto nejbližší ohniště a, i přes ten smrad, setrváváme v jeho blízkosti. Vedle se rožní selátko a jeho vůně se line kolem nás a pomalu startuje Pavlovův reflex.

Představte si, že jste celý týden na vegetariánské (takové té kolejní) stravě, jejíž největší delikatesou, pro kterou je člověk ochoten vraždit, je kečup… a pak se ocitnete tváří v tvář tomu voňavému selátku, které se na vás s rožně usmívá. Popojdeme blíž, že si jen přivoníme… ale je to až příliš velké lákadlo, neodoláme a nesměle vyhrkneme onu osudovou otázku: „Můžeme ochutnat?“. Na což se paní v ručně šitém vikingském kostýmku rozzáří a v podstatě nám to sele vnutí. A tak se naše početná, hladová skupinka rychlostí blesku hrne k malému talířku a škraně si cpe lahodným masem. Musel to být pohled pro Bohy :-).

Festival VikingůNaposledy si olízneme mastné prsty, které si ještě uchovaly chuť selátka, a opouštíme Lofotr. Kdybychom přijeli pouze kvůli návštěvě muzea, byla bych zklamaná… za to vstupné tam moc věcí nebylo, ale festival nám to vynahradil. Rychle ještě nakupujeme nějaké pohledy a nastává čas rozloučit se s tímto kouzelným místem.

Míříme do vesničky Henningsvaer, kterou projíždíme pouze autem, nějak už nemáme energii na další objevování a míříme dál na sever do města Svolvaer, odkud vyjíždí trajekt.

Trajektem na pevninuMysleli jsme, že si stihneme před naloděním ještě uvařit večeři – postavili jsme tedy vodu na těstoviny, ale fronta šla velmi rychle, a tak přišel onen ohromný nápad, že budeme vařit v popojíždějícím autě, však to na té podlaze vydrží… no netřeba dodávat konec příběhu – k večeři jsme měli chleba :-).

Nadobro opouštíme Lofoty a míříme na pevninu směr Skutvik. Slunce zapadá a vrcholky souostroví se zbarvují do krásných odstínů – chvíli je smutně pozorujeme z paluby, než nám zmiznou z obzoru a pak už se před námi otevřou dveře k dalšímu dobrodružství.