Pá 20. září    slaví: Oleg
Kategorie: Road Trip na sever od slunce - 2016

Den 14 – Trolltunga

Vstáváme brzo... děsně brzo. Čeká nás 11 km jedním směrem, spousta kopců a nádherná krajina. Balíme tedy batoh a vyrážíme k trolímu jazyku, abychom si tam vystáli půl hodinovou frontu na fotku. Je to sice dlouhá cesta, ale nejhorší jsou první 3 km, pak už je to pohodička... a ty výhledy, krása.

11.08.2016

Začít den slovy „doprdele, jak se vypíná ten debilní budík“ asi není nejlepší start. No co naplat. Jako mátohy se sápeme z tepla našich spacáků a jdeme do sebe kopnout kafe… do prvního kofeinového šlehu prostě jedu na autopilota. S námi vstává ještě Honza s Míšou, ostatní stále chrní… budou vycházet později.

TrolltungaKluci se ani neobtěžovali se snídaní a vyrazili, jen co rozlepili oči. My s Ondrou vyrážíme přesně s odbitím šesté.

Cesta vede hnedka vedle staré lanovky Mågelibanen, která je mimo provoz, a klikatí se strmě vzhůru. Jsou to vesměs šutry, které nahrazují schody… po vydatném dešti jsou však vlhké a zablácené, takže jdeme opatrně. Na pár místech jsou dokonce natažená i lana – chvála té prozřetelnosti.

V průvodci je psáno, že cesta je dohromady 23 km s 900 metrovým převýšením, přičemž nejhorší jsou asi první 4 km, kdy vystoupáte téměř všechny výškové metry, zbytek kilásků už je pohodová cestička.

Funíme do schodů jako staré lokomotivy a konec kopce stále v nedohlednu. Zato za našimi zády už se krásně rýsuje jezero. Po téměř dvou kilometrech jsme nahoře u chaty, přecházíme přes dřevěné lávky a kolem nás se rozprostírá pohoří Skjeggedal. Cesty jsou zde dobře značené a na každém kilometru je ukazatel, kolik jste ušli a co vám ještě zbývá k cíli – netuším, zda nás to má motivovat nebo naštvat. Prostě není možné, abyste se ztratili ;-). Přeskakujeme ze šutru na šutr, vedle nás hučí potůček a my v jednom kuse děláme zastávky na focení.

TrolltungaRáno jsem se pořádně nabalila, hlásili sníh. No po prvních dvou kilometrech už jdu jen v termo-tričku s dlouhým rukávem. Funíme do druhého kopce, který už není tak prudký jako ten první, ale i tak mi po ránu dává zabrat, zvlášť když jsme poslední čtyři dny jen seděli v autě. Taková rozcvička je potom pro tělo celkem šok.

Na vrcholku, u malého jezírka, vidíme první známky sněhu – v srpnu. Je to sice jen poprašek, ale je tam. Pokryl veškeré, zručně postavené, pyramidy ze šutrů. Pořizujeme další fotky a pokračujeme zbylých 7 km k našemu cíli. Cesta je teď už taková pohodová. Sem tam se jde po rovince, chvílemi se schází dolů a zase zpět nahoru, nic náročného, jen je prostě dlouhá.

TrolltungaPo pravé straně už vidíme část jezera Ringedalsvatnet. Na fotky máme v tuto hodinu špatné světlo, ale v reálu jsou ty barvy neskutečné.

Pomalu se blížíme k jazyku. Jdeme tak pomalu, že nás dochází skupinka, která vycházela o hodinu později :-D. No, zřejmě nedělali takové dlouhé přestávky na focení a kochání se okolím. Holt každý jde svým vlastním tempem – já pomalu nahoru a rychlostí blesku dolů :-D.

TrolltungaPo cestě potkáváme celkem dost turistů, což mě překvapuje. Nečekala bych jich tady tolik, přeci jen je to 23 km, stoupání a je teprve dopoledne. Zdravíme se, usmíváme se na sebe a až příliš často slýcháme češtinu. Kam čert nemůže, tam nastrčí Čecha… doslova – co turista, to krajan. Když už jsme v našem rodném jazyce pozdravili asi patnáctého kolemjdoucího, nedalo nám to a s jednou paní jsme se dali do řeči. Chtěla vědět, kolik nás je, tak jsme šli s pravdou ven a potichu jsme přiznali číslo 16,5 – taková větší grupa. Paní se však jen usmála a pak z ní vypadlo, že oni přijeli velkým autobusem v počtu 40 lidí. Ráno je bus vyhodil na parkovišti, tak si vyšlápli Trolltungu a teď rychle valí zpět, protože už na ně čeká a pojedou opět dál. No nezávidíme jím to, mají to pěkný fičák.

TrolltungaKolem jedenácté přicházíme k našemu cíli. Už je tady pěkná řada na fotku. Někteří z našich už ve frontě stojí. Pokud si myslíte, že přijdete na téměř prázdné místo a půl hodiny budete hledat nejlepší světlo na fotku, mýlíte se. Fronta je celkem dlouhá – stojí se tu cca půl hodiny, a pak máte chvilku na to, aby vás tam na tom šutru někdo vyfotil – nejlépe tak, aby nešli vidět ti v té frontě. Je to prostě profláklé místo. Museli bychom někde nahoře přespat a vstát brzo, abychom tady byli sami.

Trolltunga je v překladu Trollí jazyk. Nemá to nic společného s nějakou Trollí legendou, prostě tak jen vypadá - je to skalní převis, který je zhruba 700 m nad jezerem Ringedalsvatnet. Lidé se předhánějí ve vymýšlení nejoriginálnějších fotografií. Bohužel tady i několik z nich zemřelo. Naposledy prý holčina, která se snažila o selfie – jo, selfie jednou dožene do hrobu nás všechny.

TrolltungaPředávám foťák i mobil děckám z naší gupy a jdu si pro svou jedinečnou fotku. Trochu se bojím, přeci jen je to vysoko a já mám strach z výšek, ale jazyk z blízka vypadá celkem široký. Dokonce si troufám i o fotku s výskokem. Z dálky jsem na té fotce spíše taková černá šmouha, ale mám ji – splněno!

Usedáme na skálu a vytahujeme svačinky, zatímco sledujeme kreace ostatních na „vyplazeném trollím jazyku“. Nedlouho po nás přichází i naši opozdilci – Kačka s Ondrášem a spícím Gabem. Fasujeme foťák a mobil a čekáme, až si vystojí frontu. Kačka šla celkem odvážně – na Evu, jen s šátkem kolem beder. Zato když Ondráš nastoupil s Gabem a trochu ho vyhodil do vzduchu, bylo slyšet jen všudypřítomné lapání po dechu.

Vzápětí se strhl aplaus… to když nastoupil mladý pár, klučina poklekl před svou přítelkyní a vyslovil nabídku k sňatku. Holčina se rozbrečela a samozřejmě přijala. Hezké zpestření všedního fotografování. Ale upřímně, mě by se takové zásnuby asi nezamlouvaly… místo je to nádherné, atmosféra úžasná, ale něco takového bych raději v soukromí, ne před další stovkou lidí. Ale proti gustu žádný dišputát.

TrolltungaJeště si procházíme okolní vyhlídky. Moc hezká je přímo nad tím jazykem, kde krásně vidíte celé jezero. U informační tabule se ještě zvěčníme – bohužel jen část naší skupinky, která se nám nějak rozpadla a už je čas zamířit zpět.

Cesta dolů byla stejně náročná, jako ta nahoru… to, co jsme na začátku tak pracně vyšlapali, jsme nyní málem sjeli dolů po zadku. Spousta těch kamenů je kluzká a musíme našlapovat velmi opatrně… ještě že je tady to lano.

Dolů přicházíme jak kačeři asi kolem čtvrté odpoledne. Říká se, že tento trip je tak na 8 – 12 hod. Nám s Ondrou to zabralo celkem 10, když počítáme i nějakou dobu strávenou nahoře. A dokonce je to první vrchol, který z naší skupinky zvládli opravdu všichni – well done folks ;-).

Čekáme na poslední skupinky a míříme do Oddy. Potřebujeme naléhavě sprchu. Takže zastavujeme v infocentru, platíme norské kačky a pak už si vegetíme pod teplou, tekoucí vodou. Tedy krom Kamila, ten to nevydržel a dal si sprchu už nahoře na parkovišti. Svléknul se do trenek, postavil se před záchodky a Štěpán ho postříkal hadicí s ledovou vodou, od shora dolů. Ostatní si hadicí jen čistí bahno z bot, ale náš Kamil je prostě unikát :-).

K večeru už nadobro opouštíme západní fjordy a míříme k hlavnímu městu Norska, které máme v plánu navštívit zítra. Po cestě hledáme místo na spaní – opět. Několik jich projíždíme, ale máme celkem vysoké nároky, chceme záchod a víme, že jich tu je dost, jen je musíme najít. Nakonec zastavujeme na nějakém odstavném místě, ze kterého celkem mrazí, stany stavíme ve vysoké trávě v příkopu a zaleháme. No alespoň dneska do měkkého :-D.


Vydáno: 20.3.2018 20:31 | 
Přečteno: 380x | 
Autor: Cathia
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

TOPlist
© 2010 - 2017 Cestování - Cathia.cz   •   Design made by Cathia © 2017  •   CMS - Sunlight